Daniil Ivanovič Charms (1905-1942) - vlastním jménem Juvačov
Ruský básník a prozaik, představitel petrohradské (leningradské) avantgardní literární skupiny oberiutové. Autor poezie pro děti, tvůrce satirických veršů, blížících se dadaismu, černému humoru a absurdní literatuře, dialogů, scének a dramatu. Narodil se v Petrohradě. Jeho otec, Ivan Pavlovič Juvačov, bývalý narodovolec, v době synova narození už spisovatel náboženskžch spisů, prožil v carských věznicích, na nucených pracech na Sachalinu a pod dozorem policie více než dvacet let. Uvězněn byl v roce 1883 za pokus o atentát na cara. Charmsova matka Naděžda Koljubakinová byla ředitelkou útulku pro ženy propuštěné z vězení. V tomto útulku vedle věznice č. 2 se Daniil narodil. Rodiče zapsali múzicky i výtvarně nadaného, ale těžko zvladatelného syna do elitní střední školy 'Petrschule', proslavené přísným režimem. Tam se naučil perfektně německy a obstojně anglicky. V roce 1924 začal studovat elektrotechniku, kterou však nedokončil. Ze studia byl vyloučen a od roku 1925 se věnoval především literatuře. Z tohoto období taky pochází literární pseudonym Charms, který se později natolik spojil s jeho dílem, že už ani jako pseudonym brán nebyl. Během let ale používal i jiná jména, různá jména, převleky a mystifikace byly vůbec jeho doménou, často tak přiváděl okolí do rozpaků. Snad excentrismem v oblékání zakrýval citlivou povahu, která se projevuje hlavně v jeho denících. Do literatury vstupoval s přijatým otcovským odkazem biblické víry v zázraky. První báseň vydal v roce 1926. Ale už roku 1925 vytvořil spolu se dvěma básníky, Alexandrem Vvěděnským a Nikolajem Olejnikovem, a filosofy, Leonidem Lipavským a Jakovem Druskinem, společnost, kterou spojovalo vzájemné přátelství a blízký, téměř totožný názor na umění. Společníci se od ledna 1926 nazývali činary. Toto slovo vytvořil A. Vvěděnskij od ruského slova čin (= úřední hodnost), jež však činaři chápali nikoli v úředním, ale v duchovním smyslu. Činaři se scházeli po bytech, navzájem se seznamovali se svou tvorbou a pořádali i veřejná vystoupení. V únoru 1927 navázali činaři styky s malířem Malevičem. Především Charms si od této známosti sliboval urychlení vytvoření organizace, která by spojovala všechny levicové (avantgardní) umělce Leningradu. Malevič měl také poskytnout prostory v Malířském institutu pro veřejná představení činarů. Avšak poté, co Malevič odjel do Polska, ze spolupráce sešlo. Koncem roku Charms usilovně pracoval na divadelní hře Jelizaveta Bam a na organizování skupiny 'OBERIU' ('Společnost reálného umění'). Byla to poslední skupina revolučního levicového umění, tehdy už stalinismem potlačovaného. Jejich Manifest byl uveřejněn v lednu roku 1928. V něm se oberiuté přihlásili k nezprostředkovanému zmocňování se reality, viděné jakoby zrakem dítěte, nezatíženého konvencemi, a přiznali umění jeho vlastní logiku: "Obdivujeme se nádheře namalované ženy, bez ohledu na to, že v rozporu s logikou anatomie malíř vyvrátil lopatku své bohyně a otočil ji stranou. Umění má svou vlastní logiku, která předmět nenarušuje, ale pomáhá ho poznat." Manifest byl mladě agresívní, zdravě namyšlený a utvrzoval principy svobodného umění s absolutním právem umělců na volbu vlastních prostředků a forem k sebevyjádření: "Jsme básníci nové senzibility a nového umění... budovatelé nového vnímání života a jeho předmětnosti... Svět poslintaný jazyky mnoha blbců a zatažený do bahna prožitků a emocí je námi obnažován v celé nahotě svých konkrétních i neobvyklých tvarů... Budete nám asi vytýkat, že naše syžety jsou nereálné, nelogické. Kdo však řekl, že životní logika je povinná i pro umění... Umění má vlastní logiku, která svůj objekt nerozbíjí, ale pomáhá jej pochopit..." Charms je v manifestu charakterizován jako "básník a dramatik, jehož vnímání se neupíná k statické figuře, nýbrž ke konfliktním situacím různých objektů a jejich vzájemných vztahů. V okamžiku jednání se jeho objekt dostává do konkrétního tvaru nových významů". Ze všech "přirozených myslitelů" a "básníků nové životní filozofie", jak se členové 'OBERIU' rádi nazývali, má Charmsova tvorba nejblíž ke grotesce, nabitá svérázným humorem, o němž editor prvního ruského výboru z Charmsova díla 'Let do nebe' i autor úvodní studie Anatolij Alexandrov říká, že: "...čtenáře neobveseluje, ale spíše znepokojuje. Humor tu připomíná šaškovskou masku, za kterou se skrývá smutek a bolest. Paradoxní výrok Villona smějeme se z utrpení by mohl být Charmsovou konfesí. Tragický obsah přikrývá Charms žertem a jako žert jej také tlumočí. V ruské literatuře má tato zvláštní funkce humoru hlubokou tradici. Jejím praotcem je Gogol a svým způsobem ji rozvinul i Remizov, jehož Charms miloval." Přestože Charms neustále hlásal zásadní stanovisko skupiny "pišme věcně, konkrétně, reálně", vytvářel většinu básní snářsky, svobodným pochodem své nekonečné fantazie. Jeho přesvědčení o právu básníka na použití jakýchkoli uměleckých prostředků k vyjádření okamžitého stavu duševního rozpoložení či konfliktních situací ve vztazích člověk - společnost je obsaženo v celém díle. V roce 1928 začal v Leningradě vycházet časopis pro děti Ježek. V něm Charms publikuje své básně, pohádky a povídky pro děti. Hravost, jež je mu vlastní, mu umožňuje vytvářet zcela nový svět. Stojí tak u zrodu specifického oboru tvorby literatury určené dětem. Mezitím se nad oberiuty zatahovaly mraky. Jejich tvorba, tak odlišná a vzdálená dobovému vkusu a ve své hravosti svobodná, stala se tehdejším institucím trnem v oku. Koncem roku 1931 byl Charms na základě vykonstruovaných obvinění zatčen a odsouzen ke třem letům vězení, trest mu byl později změněn na vyhnanství. Ve vězení strávil asi půl roku, pro nedodržování režimu byl často držen na samotce nebo mu bylo bráněno stýkat se s nejbližšími. V polovině roku 1932 jej odvezli do vyhnanství v Kursku, kde žil spolu s Alexandrem Vvěděnským, jehož potkal stejný osud. Před koncem roku se oba směli vrátit do Leningradu. Následujících deset let představuje krizové období. Zatčení a neustálý pocit ohrožení ze strany 'NKVD' představuje pro Charmse ztrátu bezpečí a jistot. Navíc se připojila tvůrčí krize, pochybnosti o smyslu vlastního života i tvorby a pocit umělecké neschopnosti. Řešení hledá v příklonu k pravoslaví a v systematické tvorbě. Orientuje se na bezvýchodné situace, cynismus a krutost. Z tohoto období pochází cyklus povídek Příběhy, na kterém Charms pracoval celé desetiletí a který vlastně představuje reprezentativní soubor témat a literárních forem, jež se v jeho tvorbě vyskytují. Ve třicátých letech se změnila forma Charmsových děl. Zatímco dvacátá léta jsou ve znamení poezie, próza je u něho v tomto období v menšině, dokonce i v 'Jelizavetě Bam' je valná část replik ve verších, ve třicátých letech pak vítězí próza, především krátká povídka. Obsah začíná být konkrétnější a vztah k realitě důslednější. Kromě dvou básní, otištěných ve dvacátých letech však nic z Charmsovy tvorby pro dospělé nebylo za jeho života uveřejněno. Lze se domnívat, že jeho dílo znalo nejvýše několik přátel. Charms vedl přes všechny strázně bohatý společenský život, stýkal se s malíři, spisovateli, hudebníky, uměleckou elitou své doby. Politické události stojí jakoby na okraji jeho zájmu. Doba jej však tlačila nemilosrdně. Houstne i atmosféra jeho povídek. Vrcholem je série asi deseti povídek, které napsal v letech 1940-41. Svět těchto textů je světem zvrácených vztahů, morbidního cynismu a smrti. Citlivého člověka, a tím Daniil Charms určitě byl, zahnala doba až k pocitu naprosté nesmyslnosti života. 22. června napadli Němci Sovětský svaz. Fronta se rychle blížila a v Leningradu začala policie zatýkat ty, kteří byli režimu nepohodlní. Daniila Charmse zatkli 23. srpna 1941 pro "poraženecké nálady". 7. prosince byl na základě lékařského vyšetření zbaven trestní odpovědnosti a převezen na psychiatrické oddělení tranzitního vězení č. 2. V tomto vězení jeho stopy končí. Zatčení byli za nejkrutějších mrazů převáženi přes Ladožské jezero Cestou života na Velkou zemi. Zda Charms zemřel hlady ve vězení nebo při přesunu, není známo. Oficiálně zemřel v únoru 1942, tedy v pouhých 36 letech.

  • Bába, 1996
  • Čto eto bylo?, 1967
  • Čtyřnohá vrána
  • Děň poezii, 1965
  • Dobytku smíchu netřeba, 1995
  • Igra, 1962
  • Jelizaveta Bam
  • Let do nebe, 1988
  • Případ na kolejích, 1926
  • Sen
  • Veselí čížkové, 1987
  • Všecko lítá, i co peří nemá, 1983
    Kolektiv autorů: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Libri, Praha 2001
    Kolektiv autorů: Všeobecná encyklopedie Universum, Odeon, Praha 2001
    http://www.fi.muni.cz/~xkocvara/literatura/charms.html
    http://www.pismak.cz/knihomolna/charms