František z Assisi (1181-1226) - italsky Francesco d'Assisi, vlastním jménem Giovanni Bernardone
Italský mnich a básník, zakladatel řádu františkánů. Pocházel z bohaté kupecké rodiny a jako mladík vedl rozverný a bezstarostný život. Nemoc a dojmy z občanské války ho přivedly blíže k náboženské kontemplaci, k náboženskému obratu u něho došlo kolem roku 1205. V té době se mu při modlitbě v kostele San Damiano dostalo vidění, že k němu promluvil Ježíš Kristus z obrazu 'Ukřižování' a vyzval ho, aby opravil jeho dům (chiesa). František vzal nejprve tuto výzvu doslova a pod dojmem nadpřirozeného vidění prodal zboží z otcova skladu, aby zaplatil opravu kostela. Otec ho vyhnal z domu a František, zcela nemajetný, se podle svých slov "zasnoubil s paní Chudobou" a oddal se asketickému životu. Pečoval o malomocné a vedl žebravý život. Podle dalšího vidění z roku 1208 vyšel kázat v jediném šatě, bez peněz, bez hole a bos. Brzy se k němu přidali první tři stejně smýšlející, kteří 16. 8. 1209 oblékli "roucho chudoby"; tento den je považován za počátek františkánského řádu, který František pojmenoval řádem "menších bratrů". Hlavním sídlem bratří se stala kaple 'Porziuncola' poblíž Assisi, kterou Františkovi poskytli benediktini, další významné společenství se utvořilo v Bologni. Své stoupence zavázal řeholními pravidly ke službě bližním a církvi v chudobě a pokání. Souhlas s touto činností vyslovil roku 1209 papež Inocenc III., František z Assisi získal v řádu postavení generála - vedení řádu se vzdal v roce 1220. Oficiálně byl však řád potvrzen teprve papežem Honoriem III. v roce 1223, neboť radikální požadavky chudoby se jevily církevním hodnostářům jako přehnané a sporné. Bratři vyzývali po celé Itálii k prostotě, víře a pokání. Odmítali jakékoli vlastnictví majetku, učenost i církevní úřady, jen několik z nich mělo církevní svěcení (sám František nikdy vysvěcen na kněze nebyl). Ještě před oficiálním papežským potvrzením řádu se také ustavila ženská odnož Františkovy řehole, tzv. chudé paní čili klarisky, jejichž první komunitu založil František spolu z Klárou z Assisi roku 1212. František se také pokusil působit jako misionář mezi muslimy. Roku 1217 se připojil ke křižácké výpravě do Egypta, neměl však úspěch ani mezi křižáky, ani mezi Saracény, a tak se po návštěvě Svaté země (Palestiny) vrátil do Itálie. Od roku 1217 se hnutí františkánů, jež získalo již značný počet členů, začalo přetvářet v řeholní řád, který byl členěn do provincií, a skupiny bratří byly vysílány i do jiných zemí. Protože za jeho nepřítomnosti mezitím došlo v pravidlech života bratří ke změnám, vytvořil František s pomocí svého přítele, kardinála Ugolina, roku 1221 upravenou verzi řeholních pravidel, která opět zdůraznila pokoru a chudobu. František vtiskl náboženskému životu lásku k veškerému stvoření v kosmu, svůj obdiv ke Stvořiteli projevoval i přátelskou náklonností ke zvířatům, která mu oplácela stejně, což se stalo námětem půvabných legend. V roce 1224 se mu při modlitbách v odloučení od lidí ukázalo zjevení serafa s ohnivými křídly a Ježíšova těla na kříži. Během vidění obdržel František stigmata (s nimi je zpravidla zobrazován), kterých se až do konce života nezbavil - z fyzického utrpení ho vysvobodila teprve smrt. Ze sklonku jeho života pocházejí jeho povzbuzující dopisy věřícím. František z Assisi je autorem prvního významného díla v italské literatuře. Hymnus je psán v umbrijském nářečí rytmickou prózou, bohatou na rýmy a asonance, a světec v něm chválí Boha (od něhož pochází veškeré dobro) za vše, co stvořil. Významný cyklus fresek v kostele San Francesco v Assisi a v kapli Bardiů ve Florencii pochází od Giotta. František byl svatořečen již roku 1228.

  • Píseň bratra Slunce/Chvalozpěv tvorstva (Il Cantico di Frate Sole/Laudes creaturarum/Cantico delle creature), 1224-26
    Kolektiv autorů: Encyklopédia spisovatelov sveta, Obzor, Bratislava 1987
    Kolektiv autorů: Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993