Stendhal - Červený a černý (1830)
Román, v němž Stendhal červenou barvou symbolizuje revoluci a černou barvou tmářství a despotismus. Syn vekovského dřevaře Julien Sorel chce dosáhnout v životě vynikajícího postavení. Potlačuje v sobě sympatie k Napoleonovi I. Bonapartemu (1769-1821), protože ví, že v době království už nelze dosáhnout vojenské kariéry. Ačkoliv opovrhuje náboženstvím, dává se bez přesvědčení na kněžskou dráhu, neboť ta je nezbytným předpokladem ke kariéře, po níž touží. Sorel je pokrytec, který předstírá nebo utajuje city a názory podle toho, jak to vyžaduje jeho vlastní zájem. Svou ctižádost vnáší i do milostného poměru, který mu má pomáhat v kariéře. Postupně miluje dvě ženy, nejprve paní de Rénal, starostovu ženu, později, když pronikne do vysoké pařížské společnosti, Mathildu de la Mole. Sorel je však stále nespokojený, poznává, že ve střízlivé měšťanské době je každý úspěch problematický. Když postřelí paní de Renal a dostane se před soud, odmítá přijmout milost od společnosti, kterou nenávidí, a raději umírá na popravišti jakožto vzbouřený plebejec.
Večer na venkově

Když následujícího dne spatřil paní de Ręnal, byl jeho pohled podivný; hleděl na ni jako na přítele, s kterým je třeba se bíti.
Přítomnost paní Dervillové dovolila Julienovi, aby méně mluvil a více se zabýval tím, co měl v mysli. Po celý den bylo jeho starostí, aby se posílil četbou knihy, jež ho nadchla a vzpružila jeho duši.
Zkrátil vyučování dětí a konečně, když přítomnost paní de Ręnal mu připomenula jeho touhu po vítězství, rozhodl se, že je nevyhnutelně třeba, aby tohoto večera ponechala svoji ruku v jeho ruce.
Když slunce zapadalo a přiblížila se rozhodná chvíle, tlouklo srdce Julienovo zvláštním způsobem. Nadešla noc. Pozoroval s radostí, jež sňala veškeru tíhu s jeho hrudi, že noc bude velmi temná. Nebe, pokryté těžkými mraky, poháněnými velmi teplým větrem, věštilo bouři. Obě přítelkyně se dlouho procházely. Vše, co tohoto večera činily, připadalo Julienovi podivným. Zdálo se, jakoby toto počasí působilo jim pocit rozkoše.
Konečně usedli; paní de Ręnal vedle Juliena a paní Dervillová vedle své přítelkyně. Zaujat tím, čeho se chtěl odvážiti, Julien nevěděl, co říci. Rozhovor vázl.
"Zdaž budu takto rozchvěn a nešťasten při svém prvním souboji?" řekl si Julien, neboť měl příliš málo důvěry v sebe, než aby si uvědomoval stav své duše.
V jeho smrtelné úzkosti by mu byla všechna nebezpečí připadala přijatelnějšími. Kolikrát si přál, aby se paní de Ręnal nahodila nějaká věc, která by ji nutila k návratu do domu! Násilí, které byl Julien nucen si činiti, bylo příliš veliké, než aby jeho hlas nezněl rozčileně. Brzy se však počal také chvěti hlas paní de Renal, Julien si toho však nepovšiml. Hrozný zápas, který v jeho nitru povinnost sváděla s plachostí, byl příliš těžký, než aby byl schopen všímati si něčeho mimo sebe sama. Zámecké hodiny odbily již tři čtvrti na deset, aniž se čeho odvážil. Julien, rozhořčen nad svou zbabělostí, si řekl: "Přesně ve chvíli, kdy bude odbíjeti deset hodin, provedu to, co jsem si po celý den sliboval, že dnes večer učiním, anebo půjdu do svého pokoje a zastřelím se."
V poslední chvíli očekávání a napětí, ve které trýzeň dojmů přiváděla Juliena téměř o rozum, hodiny nad jeho hlavou odbíjely desátou. Každý úder tohoto osudného zvonu zazníval mu v hrudi a působil tam fyzickou bolest.
Když konečně poslední úder ještě dozníval, vztáhl ruku a uchopil ruku paní de Ręnal, jež ji ihned odtáhla. Julien, aniž dobře věděl, co činí, ji uchopil znovu. Třebaže sám dojat, byl překvapen, jak ledově chladná byla ruka, již držel; stiskl ji křečovitě; byl učiněn poslední pokus, aby mu byla odňata, ale konečně tato ruka spočinula v jeho ruce.
Bylo pro něho štěstím, že v jeho skvěle vyjadřovaných slovech nalezla toho večera zalíbení paní Dervillová, která velmi často shledávala ho neobratným jako dítě a málo zábavným. Pokud šlo o paní de Ręnal, jejíž ruka spočívala v ruce Julienově, nemyslila na nic; uvědomovala si toliko, že žije. Hodiny, které strávila pod touto lipou, o níž místní tradice pravila, že byla zasazena Karlem Smělým, byly pro ni obdobím štěstí. S rozkoší naslouchala sténání větru v hustém listí lípy a šumu několika kapek, jež řídce dopadaly na nejnižší listy. Julien si nepovšiml okolnosti, která by ho byla zcela uspokojila; paní de Ręnal, jež byla nucena vyprostit si ruku, protože vstala, aby své sestřence pomohla zvednouti vázu s květinami, kterou vítr převrhl na zem, jakmile znovu usedla, opět bez zdráhání podala mu ruku, jako by to mezi nimi bylo samozřejmou věcí.
Půlnoc již dávno minula; bylo nutno konečně opustiti zahradu; rozešli se. Paní de Ręnal, unesena štěstím, že miluje, byla tak zmatena, že si téměř nečinila výčitek. Nemohla spáti štěstím. Julien, jenž byl k smrti unaven zápasem, jejž po celý den sváděla v jeho srdci pýcha s plachostí, upadl v olověný spánek.
Druhého dne vzbudil se v pět hodin a bylo by jistě zarmoutilo paní de Ręnal, kdyby byla věděla, že jí nevěnoval ani jediné myšlenky. Dostál své povinnosti, a to povinnosti hrdinské. Tento pocit naplnil ho štěstím, a zamknuv se ve svém pokoji, oddal se četbě.
Když zazněl zvonec k snídani, zapomněl při četbě na všechny své včerejší úspěchy. Když vcházel do salonu, řekl si s lehkostí: "Musím té ženě říci, že ji miluji."

***

Rozsudek

Když Julián druhého dne v devět... (dokončení příště)

Internet