Václav Černý (1905-1987)
Český literární kritik a teoretik, historik umění, komparatista, editor, bohemista a překladatel z románských jazyků. Jedna z nejvýznamnějších postav české kultury 20. století. Narodil se v Jizbicích u Náchoda. Studoval na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu v Dijonu, v letech 1924-29 češtinu a francouzštinu na filosofické fakultě 'Univerzity Karlovy' v Praze (žák Šaldy), 1930-36 sekretář 'Institutu slovanských studií' v Ženevě a docent literární komparatistiky na zdejší univerzitě. V letech 1936-9 docent na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 1938-39 mimořádný profesor filosofické fakulty univerzity v Brně, za války středoškolský profesor na reálném gymnáziu v Praze. Zakladatel a v letech 1938-42 a 1945-48 vydavatel a redaktor významného kulturního časopisu 'Kritický měsíčník' (do okruhu stálých spolupracovníků patřili např. Patočka, Vojtěch Jirát (1902-1945), František Kovárna (1905-1952) či Eisner). Za německé okupace aktivní účastník národního odboje českých kulturních pracovníků proti fašismu, kvůli čemuž byl od ledna do května 1945 vězněn na Pankráci. V letech 1945-51 a 1968-70 profesor srovnávacích dějin literatury na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (kromě literatury se zabýval i ediční činností). V roce 1952 byl obviněn z vlastizrady, z pankrácké věznice se pro nedostatek důkazů dostal až po smrti Klementa Gottwalda (1896-1953). V letech 1953-61 vědecký pracovník kabinetu pro moderní filologii 'ČSAV', poté do roku 1968 členem komise pro soupis rukopisů při 'ČSAV'. Díky tomu v roce 1960 objevil v zámecké knihovně v Mladé Vožici rukopisy dvou dosud neznámých her barokního španělského dramatika Calderóna de la Barky, což mu zajistilo členství v prestižní 'Královské španělské akademii'. V letech 1968-69 se významně angažoval v demokratizačním procesu, v sedmdesátých a osmdesátých letech mohl publikovat pouze v ineditních edicích (např. v 'Petlici') nebo v zahraničí. V lednu 1977 byl jedním z prvních signatářů 'Charty 77'. V počátcích své tvorby byl ovlivněn hlavně učením Bergsona o intuici a tzv. "otevřené duši", které spolu s přitakáním romantické teorii titanismu ústí do koncepce osobitě pojatého socialismu a francouzského personalismu (hodnota jako výsledek svobodné aktivity individua). Později se výrazněji přizpůsobil tendencím existencialismu a zajímal se o charakteristické sepětí této filosofie s literaturou (Sartre, Camus, Orten či Bednář). Pro Černého, který sám sebe považoval za levicového intelektuála, byla otázka svobody, svobodného rozvoje osobnosti (zejména svoboda umělecké tvorby), přímo základní životní nezbytností. Koncem čtyřicátých let se v politické orientaci přiklonil k "svobodnému výhledu na všechny světové strany - východ i západ". Polemizoval s komunistickými ideology, obhajoval pluralitní demokratickou kulturu proti praktikám stalinismu. Autor subjektivních třídílných pamětí zahrnujících období od mládí až po sedmdesátá léta. Překládal zejména z literatury francouzské (Bergson), španělské (Ortega y Gasset, Cervantes y Saavedra) a italské. Zemřel v Praze.

Až do předsíně nebes, 1996
Boje a směry socialistické kultury, 1946
Claudel et la Bohęme, 1969
Co je kritika, co není a k čemu je na světě, 1968
Čtrnáct studií o baroku našem i cizím, 1996
Dantovský medailón, 1966
Druhý sešit o existencialismu, 1948
Emile Verhaeren a jeho místo v dějinách volného verše, 1955
Esej o básnickém baroku, 1937
Eseje o české a slovenské próze, 1994
Essai sur le titanisme dans la poésie romantique occidentale entre 1815 et 1850, 1935
Francouzská poezie 1918-1945
Ideové kořeny současného umění: Bergson a ideologie současného romantismu, 1927
Il boemo maestro Zavoisio e l'Italia, 1949
Jaroslav Seifert: Náčrt k portrétu, 1954
Karel Čapek, 1936
Knížka o Babičce a její autorce, 1963
Labuť je divný pták...
Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, 1958
Meditace o romantickém neklidu: Na paměť M. J. Lermontova, 1941
O povaze naší kultury: Kultura bez konce, 1991
Osobnost, tvorba a boj, 1947
Paměti I (1921-1938), 1982
Paměti II (1938-1940): Křik Koruny české, náš kulturní odboj za války, 1970
Paměti III (1940-1945): Pláč Koruny české, 1977
Paměti IV (1945-1972), 1983
Polibek na usměvavá ústa: Dantovská studie, 1943
Pozdrav mrtvým, 1945
První sešit o existencialismu, 1948
Rainer Maria Rilke, Prag, Böhmen und die Tschechen, 1966
Rasismus, jeho základy a vývoj, 1939
Rozmluvy s Václavem Černým, 1998
Sborník pětadvacíti, 1969
Skutečnost svoboda: Kulturně-politické stati a polemiky z let 1945-1948, 1995
Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti, 1996/98 (2 díly)
Staročeská milostná lyrika a další studie ze staré české literatury, 1948
Staročeský Mastičkář, 1955
Stredoveká dráma, 1964
Studie a eseje z moderní světové literatury, 1969
Studie a eseje ze starší světové literatury, 1969
Studie z moderní české literatury
Tvorba a osobnost, 1992/93 (2 díly)
Úvod do literární historie
V zúženém prostoru, 1994
Vývoj a zločiny panslavismu, 1995
Zpěv duše: Kritická studie, 1946
Kolektiv autorů: Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993
Kolektiv autorů: Slovník českých spisovatelů, Libri, Praha 2000