K pochopení, jakým způsobem Arkadij Petrovič Gajdar do svých knih pro děti vkládal sovětskou realitu, postačí tyto krátké ukázky.

       Žili s matkou velmi daleko v ohromném městě, nejkrásnějším na světě.
       Nad věžemi toho města se ve dne v noci třpytily rudé hvězdy.
       A to město se jmenovalo Moskva.
       (...)
       Na jedné stanici zastavili právě vedle mohutného obrněného vlaku. Z věží hrozivě čněla děla, přikrytá plachtami. Krasnoarmejci vesele podupávali, smáli se a plácali rukama v palčácích, aby se zahřáli.
       Ale jeden člověk v koženém kabátě stál u obrněného vlaku mlčky a zamyšleně. A Čuk s Gekem usoudili, že to bude jistě velitel, který stojí a čeká, nepřijde-li od Vorošilova rozkaz, aby zahájil proti někomu boj.
       (...)
       Čuk s Gekem se na sebe podívali. Uhodli hned, co to je. To v daleké, předaleké Moskvě pod rudou hvězdou na Spasské věži bily zlaté kremelské hodiny.
       A těmto zvonům naslouchali nyní před Novým rokem lidé v městech, v horách, ve stepích, v tajze i na širém moři.
       A jistě i ten zadumaný velitel obrněného vlaku, který neúnavně čekal na rozkaz od Vorošilova, aby zahájil boj proti nepříteli, slyšel tohle zvonění také.
       Pak všichni povstali a ještě jednou si popřáli navzájem do nového roku štěstí.
       Co je štěstí, to chápal každý po svém. Ale všichni věděli a chápali, že musí čestně žít, mnoho pracovat a vřele milovat a chránit tuto ohromnou a šťastnou zemi, která se jmenuje Sovětský svaz.