Dadaismus
Následující hnutí dada bylo v řetězu avantgardních směrů prudkou negací celého společenského řádu a všech dosud uznávaných hodnot. Zrodilo se za první světové války jako protest proti fyzickému i duševnímu mrzačení člověka, ale ve svých důsledcích bylo revoltou i proti umění, morálce, rozumu, proti všemu, co do té doby vytvořilo kulturní lidstvo. Svůj počátek mělo toto hnutí ve Švýcarsku, největšího rozkvětu se dočkalo kolem roku 1920 a skončilo o tři roky později v Paříži. Původcem dadaistického hnutí byla skupina mladých umělců, kteří nalezli za války azyl v Curychu a založili tu Voltairův kabaret. Curyšské hnutí, i když pozdravilo ruskou revoluci, společensky se příliš neangažovalo. Zato v Německu, kde se dada setkalo ihned s pochopením, spojilo se s tehdejším revolučním hnutím a začlenilo se do Spartakova svazu (revoluční skupiny levicových sociálních demokratů). Teoretický systém dada byl uložen v Tzarových manifestech z let 1918 a 1920. Dadaisté nemluvili o umělecké tvorbě, ale o výrobě, jejímž základem byl princip náhody a montáže. Výsledkem měla být esteticky a fantazijně neobvyklá spojení slovesná či výtvarná. Tzara vyložil dadaistickou metodu v Manifestu o lásce slabé a lásce hořké: "Vezměte noviny. Vezměte nůžky. Vyberte v novinách článek tak dlouhý, jak dlouhou chcete mít svou báseň. Vystřihněte článek. Potom pečlivě vystříhejte slovo za slovem z tohoto článku a naházejte je do pytlíku. Lehce zatřepejte. Vytahujte potom výstřižky jeden za druhým a skládejte je v tom pořadí, jak jste je vytahovali. Pečlivě slova opište. Báseň se vám bude podobat." Dadaisté takto často postupovali a tvrdili, že náhodně vedle sebe umístěná slova dávají podivuhodný básnický obraz. Ve skutečnosti dadaisté zrušili i poslední spojnici mezi poezií a světem, rozrušili vzájemný vztah a souvislost mezi slovy, takže poezie se stávala řazením obrazů bez logického smyslu.

Balajka Bohuš: Přehledné dějiny literatury I., SPN, Praha 1992