Josef Dobrovský (1753-1829)
Český jazykovědec (bohemista, slavista, orientalista), literární a církevní historik světového významu. Zakladatel slavistiky a moderní jazykovědy. Vůdčí osobnost českého osvícenství a národního obrození. Narodil se v maďarských Ďarmotech. Od pozdější jungmannovské generace obrozenců se odlišoval skeptickým postojem k možnosti oživení češtiny. Po absolvování filosofie v Praze studoval rok teologii, v roce 1772 vstoupil do jezuitského řádu, po jeho zrušení byl roku 1786 vysvěcen knězem. Ve své vědecké činnosti se zabýval kritickými analýzami starých textů a památek. Za základ své kodifikace spisovné češtiny považoval rudolfínskou dobu. Psal sice německy a latinsky, ale cítil se býti Čechem. Zemřel v Brně.

  • Českých přísloví sbírka, 1804
  • Dějiny českého jazyka a literatury/Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und ältern Literatur), 1792
  • Dějiny českých pikartů a adamitů (Geschichte der böhmischen Pikarden und Adamiten)
  • Entwurf zu einem allgemeinen Etymologicon der slawischen Sprachen, 1813
  • Kritické pokusy očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů (Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von späteren Erdichtungen zu reinigen)
  • Německo-český slovník (Deutsch-böhmisches Wörterbuch), 1802/21 (2 díly)
  • Neues Hilfsmittel, die russische Sprache leichter zu verstehen, 1799
  • O oddannosti a náklonnosti slovanských národů arcidomu rakouskému, 1791
  • O původu jména Čech, Čechové
  • Podrobná mluvnice české řeči/Zevrubná mluvnice jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache), 1809
  • Pragische Fragmente hebräischer Handschriften, 1776
  • Pražský zlomek evangelia sv. Marka (Fragmentum Pragense Euangelii S. Marci vulgo autographi)
  • Základy jazyka staroslověnského (Institutiones linguae slavicae dialecti veteris/Grundlagen des Altslawischen), 1822
    Kolektiv autorů: Slovník českých spisovatelů, Libri, Praha 2000