Ruský novelista, romanopisec, publicista a myslitel, jeden z nejvýznamějších spisovatelů všech dob. Zprvu navštěvoval soukromou školu, po smrti matky však byl v roce 1837 z existenčních důvodů poslán na vojenskou ženijní školu do Petrohradu. Po sedmi letech studií zanechal, aby se mohl plně věnovat psaní - jeho literární počátky byly silně ovlivněny Bělinským. V roce 1846 se připojil ke kroužku sdruženém kolem ruského revolucionáře Michaila Vasiljeviče Petraševského (1821-1866), v němž se scházela ruská inteligence. Jakožto přívrženec sociálně utopických idejí byl ale roku 1849 spolu s dvaceti dalšími "petraševci" odsouzen k trestu smrti. Soud ale nakonec (naštěstí pro celý literární svět) verdikt změnil a poslal Dostojevského pouze na nucené práce do omské věznice (1850-54) a na následnou vojenskou službu na Sibiř (1854-59). Na svobodu se vrátil jako spisovatel s náboženským posláním. V šedesátých letech mu umřela žena i bratr a zaplavily ho dluhy, což rázně nasměroval k horšímu, když propadl hazardním hrám. V té době hlásal návrat k patriarchálním základům národního života jako záchraně před důsledky moderních civilizačních procesů. Byl spoluvydavatelem listů 'Epocha' a 'Vremja'. Ve svých esejích silně podporoval směřování Ruska na Západ a jeho modernizaci. Demonstroval krizové příznaky v psychologii současné společnosti, zhoubně poznamenávající lidské vztahy, zachytil soudobé hnutí anarchistických teroristů i morální a existenciální problematiku. Celý svůj život byl epileptikem, kvůli čemuž i zemřel. Paradoxně až těsně před smrtí autora jeho národ pochopil, jak velkým je spisovatelem.