Johann Wolfgang von Goethe - Faust (1807/31)
Dvoudílná veršovaná tragédie. Nespokojenému Faustovi, toužícímu stále po novém poznání, nabídne Mefistofeles, zosobňující ďábla, své služby. Za to mu Faust slibuje duši, jestliže dosáhne uspokojení. Aby odvrátil Fausta od touhy po vědění, pokouší se ho Mefistofeles zlákat svody světa: uvede ho do veselé společnosti, omladí jej a pošle mu do cesty příjemnou měšťanskou dívku Markétku, do níž se Faust zamiluje. Markétka však zaviní smrt své matky i bratra, který je zabit v souboji s Faustem. Ze zoufalství nad svou vinou utopí své a Faustovo dítě a v žaláři očekává popravu.

V druhém díle propadá Faust zprvu zoufalství z Markétčiny smrti, proto jej Mefistofeles odvede na císařský dvůr, kde má zapomenout a rozptýlit se. Faust získává císařovu důvěru a vděčnost, když vynálezem papírových peněz zachrání říši před úpadkem. Pro dvorskou společnost vyvolává z podsvětí nejkrásnější ženu starověku, Helenu, má s ní syna Euforiona a po smrti obou se vrací ke dvoru, aby si vyžádal od císaře za odměnu bažinatou krajinu u moře, kterou chce změnit v úrodnou půdu, na níž by žili svobodní lidé. V uskutečnění této vidiny spatřuje konečný smysl svého života. Ačkoli pocítil uspokojení a podle smlouvy s Mefistofelem by měl svou duší propadnout peklu, přece jej zachraňuje ušlechtilý záměr pomáhat lidem.

Faust, odbojník proti starým konvencím, proměňuje se v představitele činorodého lidství. A tato Faustova proměna je výstižným obrazem Goethova myšlenkového vývoje. Ve Faustovi zpracoval starou pověst, podle které tento učený doktor propadl věčnému zatracení. Goethe tento tradiční námět umělecky zhodnotil a vytvořil jedno z myšlenkově nejhlubších děl světové literatury.


MEFISTOFELES
Tak po čemže jsi vlastně toužil?
Měls jistě vznešený a smělý cíl.
Jak jsi tak pod měsícem kroužil,
snad po luně jsi zatoužil?
FAUST
Naprosto ne! Zde této země kruh
pro velké skutky dost má ještě místa.
Má vůle cosi zázračného chystá,
k odvážné práci sílu má můj duch.
MEFISTOFELES
Chceš slávu získat svými činy?
Á, přicházíš od héroiny.
FAUST
Zemí chci vládnout! Vlastnictvím!
Nic není sláva. Čin je vším.
MEFISTOFELES
Básníci už se přihlásí ti,
i zítřek bude tě tak ctíti,
a bláznem bláznové se vznítí.
FAUST
To vůbec chápat neumíš.
Co o lidské ty touze víš?
Ty trpký, ostrý, zlý, až strach,
co víš o lidských potřebách?
MEFISTOFELES
Nuž staň se po tvé vůli - pro mne!
Svěř mi ty plány přeohromné!
FAUST
Mé oko na vodstva se upíralo.
Dmulo se moře, z hloubek svých se klenouc;
pak, povolivši, vlny rozsypalo,
na ploché břehy útokem je ženouc.
A to mě mrzelo. Já byl jak ten,
čí duch je svobodný, leč dbalý práv,
a bouří surovou je uražen,
jež vzňata vášní, deptá řád a mrav.
Já zřel v tom náhodu a zbystřil hled:
proud, zaraziv se, zpátky od svých met
na širý oceán se valí zas.
A hra se obnoví, když přijde čas.
MEFISTOFELES
ad spectatores Nic nového
mi nezná povědět.
To znám už po sta tisíc let.
FAUST (vášnivě pokračuje)
Znova a všade
vlna o břeh tře se.
Je neplodná, neplodnost s sebou nese.
Teď vzpíná se a zmítá, dme se, pne
po širé ploše, pusté, nestvůrné.
Za vlnou letí vlna strašné síly;
všechny se vrátí - a nic nestvořily.
Zoufalým hořem hruď má naplněna:
nezkrotných živlů dravost - promarněna!
Zde troufám si sám nad sebe se vznésti;
zde chtěl bych boj - a triumfální! - svésti.
A je to možné! - Pevný směr nechť má,
před nízkým pahorkem hned uhýbá;
nechť sebesveřepěji proud se řítí,
i mírný chlum jej může zaraziti,
i mírnou hloubkou bývá přilákán.
A tu jsem rychle sestrojil svůj plán:
ten požitek si zjednat čaruplný,
od břehu zahnat panovačné vlny;
hranici zúžit širé mořské pláně,
kus pevniny jí urvat odhodlaně.
Tak jsem, krok za krokem, to v mysli snoval:
a chci, abys mé přání podporoval.

***

PRVNÍ
Mé jméno je Bída.
DRUHÁ
Mé jméno je Hlad.
TŘETÍ
Mé jméno je Starost.
ČTVRTÁ
Mé jméno je Strast.
VE TŘECH
Jsou zamčeny dveře, my nemůžem tam.
Kde bohatec bydlí, my nesmíme tam.
BÍDA
Já v stín bych se scvrkla.
HLAD
Já v pouhé nic.
STRAST
Ode mne odvrátí zhýčkanou líc.
STAROST
Nechť nepustí žádnou mou sestřičku tam:
však Starost, ta vklouzne skrz dírčičku tam.
Zmizí

***

FAUST
A ty! Kdože jsi ty?
STAROST
Jsem zkrátka zde.
FAUST
Jdi pryč!
STAROST
Ne. Jsem, kde místo mé.
FAUST (prudce se vzchopí, ale pak se ovládne a řekne sám sobě)
Buď mužem! Bez formulky kouzelné!
STAROST
Nechť mne ucho neslyšelo,
srdce mnou se rozdunělo.
Měnlivá, mám tvarů sto,
pášu násilí a zlo.
Na stezkách i vodní pláni
zneklidňuji bez ustání;
najde mne, kdo nehledal,
ať mi klel, ať se mnou hrál. -
Cožs nikdy Starost nepoznal?
FAUST
Já světem jen se hnal a hnal,
chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo,
odvrh, co nepostačovalo,
a nesháněl, co uklouzlo.
Já pouze dychtil, naplno vždy žil
a znova práhl a tak probouřil
svůj všechen život; zprvu mocně, divě,
však teď moudře jde, teď rozvážlivě.
Pozemský okruh sdostatek mi znám;
k zásvětí zatarasen výhled nám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,
o lidech blouzně kdesi nad oblaky!
Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet;
zdatnému není němý tento svět.
Nač by mu bylo ve věčnu se topit!
Co poznává, to rukou může chopit.
Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem;
přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém;
v té chůzi muž měj strast i slastný dík -
on, neukojen ani okamžik!
STAROST
Koho já si poddám, není
na světě mu potěšení;
v tmách je věčně, nevychází
slunce proň a nezachází;
vnější smysly nedotčeny,
a přec do chmur zahaleny;
a tak z nádher všeho žití
nic neumí uchopiti.
Slast jak strast ho stejně mučí,
čím víc má, tím víc je chudší;
vše, co těší, vše, co jitří,
odkládá vždy na pozítří.
K zítřkům upírá své chtění,
a tak nikdy hotov není.
FAUST
Dost! Ustaň! To mě nezdolá!
Tvůj nesmysl mi protivný je.
Pryč! I kdo rozum v hrsti má,
moh by se zbláznit z té tvé litanie.

***

STAROST
Nuž, Fauste, poznej sílu mou,
než opustím tě s proklínáním!
Po všechen život lidé slepi jsou:
já před tvým koncem slepotou tě raním.
Dýchne naň a zmizí

***

FAUST (vystupuje z paláce a tápá podél veřejí)
Jak vzněcuje mě motyk řinčení!
Toť dav, jenž koří se mi prací,
kraj pod vodami souši vrací,
stanoví vlnám určení
a pouhá je, jak přísná stráž.
MEFISTOFELES (pro sebe)
To pro nás jen se namáháš,
vždyť pro Neptuna pouze stavíš,
to ďáblu vod jen hody slavíš,
jak hráze kopeš na hráze.
Ať tak či tak, je po vás veta;
s námi se spikly živly světa
a všechno pádí ke zkáze.
FAUST
Dozorce!
MEFISTOFELES
Zde!
FAUST
Slyš: buď jak buď,
dělnictva houfy chci mít větší;
sliby je verbuj, žoldem, péčí,
plať, lákej, trestej, k práci nuť!
A nechť se den co den mi ohlašuje,
jak započatý příkop pokračuje!
MEFISTOFELES (polohlasem)
Mám hlášení
z těch úzkých kob,
že nejde o příkop, však hrob.
FAUST
Močál se táhne pod horstvem
a zamořuje, čeho dosaženo.
Zlých výparů smět zbavit zem,
pak teprv je mé dílo dovršeno!
Chci miliónů mnoho usídliti,
ne v nebezpečném, leč volném, činném žití.
Zelená úroda... Jak v domovině,
člověk i zvěř se ciť tam na novině,
až usadí se těsně za hrází,
již zástup, směle sdružen, vyhází.
Zde uvnitř bude krajina jak ráj.
Nechť příboj burácí až na sám kraj:
jak chtěl by, mocný, násilně se přelít,
sbratřené přijdou obce otvor scelit.

Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
Jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
A takto, nebezpečím obepjat,
hoch, muž a kmet zde bude bojovat.
To hemžení bych zřít chtěl rád,
na volné hroudě s volným lidem stát.
Okamžik směl bych osloviti:
jsi tolik krásný, prodli jen!
Nemůže ohlas mého živobytí
být věky věků přehlušen. -
Té strmé slasti předtuchu teď mám
a nejvyšší svou chvíli prožívám.

***

ANDĚLÉ (vznášejíce se ve vyšších oblastech a nesouce, co je na Faustovi nesmrtelného)
Duchovných světů vzácný člen
je vyrván z moci zlého:
Kdo spěje dál, vždy dále, jen
nám vykoupiti lze ho.
A blažila-li nadto jej
účastná láska shůry,
pak přijmou ho tím srdečněj
andělské svaté kůry.
Balajka Bohuš: Přehledné dějiny literatury I., SPN, Praha 1992
Kolektiv autorů: Literatura, Vogel Publishing, Praha 2001
Kolektiv autorů: Slovník světových literárních děl A-L, Odeon, Praha 1988