Futurismus
Významným mezníkem v evropském umění v posymbolickém a poimpresionistickém období se stal futurismus. Od něho vedly přímo nebo zprostředkovaně cesty k různým dalším moderním směrům. Některé umělecké zásady futurismu se projevily u nás v Neumannově civilismu, staly se jedním z pramenů českého poetismu a francouzského surrealismu, jeho vlivem prošli také kubističtí umělci. Prvky futurismu jsou obsaženy i ve stavitelském slohu dvacátých let - konstruktivismu. Výbušná vlna futurismu, která se zvedla už před první světovou válkou v Itálii, je vysvětlitelná jeho základními východisky. Byl obrácen k přítomnosti a budoucnosti. Zavrhoval všechny historické tradice, akademismus a strnulé návyky v myšlení, v uměleckých postupech a prostředcích, odmítal také psychologický zřetel ve starší literatuře. Moderní život 20. století se svou velkoměstskou civilizací a technikou měl podle mínění jeho propagátorů proniknout do umění, přenést je do nových poloh a setřít hranice mezi jednotlivými uměleckými druhy (např. mezi literaturou a malířstvím). Stoupenci futurismu odmítli jak realismus, tak romantismus. Futurismus se ohlásil roku 1908 manifestem, jehož autorem byl italský básník Filippo Tommaso Marinetti (1876-1944). Program futurismu shrnul do několika požadavků: krása neklidu, rychlosti a boje, poezie odvahy a revolty. Příznačný byl zejména závěrečný bod manifestu: "Budeme opěvovat obrovské zástupy vyburcované prací, radostí nebo vzpourou; budeme opěvovat mnohobarevné a polyfonní příboje revolucí v moderním velkoměstě; budeme opěvovat tetelivý noční žár zbrojnic a loděnic pod jejich prudkými elektrickými lunami; žravá nádraží; továrny, mosty, lokomotivy s mohutnou hrudí, klouzavý let aeroplánů." Základem futuristické poetiky byl dynamismus, projevující se jednak výrazovou zkratkovitostí, jednak mnohotvárností a proměnlivostí básnického rytmu. Odrážel snahu o umělecký ekvivalent pohybu a rychlosti jako typických znaků života 20. století. Druhým podstatným rysem byla jednota předmětu, prostředí a atmosféry transformovaná do uměleckého obrazu, prolínání rovin. Aby futurismus mohl uskutečnit své záměry v praxi, provedl obsahovou a syntaktickou destrukci věty a vytvořil teorii osvobozených slov. Slova se ve větě nebo ve verši skládala bez ohledu na logické vazby a pravidla syntaxe. Byla odstraněna kompoziční vázanost, oslabená již předtím v impresionismu, uvolněná grafická podoba verše (např. ve schůdkovitě psaných verších) a zrušena interpunkce. Experimentální charakter futurismu pokračoval také odstraňováním hranic mezi uměním slovesným a hudebním nebo výtvarným. Ideologicky byl futurismus nejednotný, a to i uvnitř samé Itálie. Připojovali se k němu umělci z řad anarchistů, syndikalisté a později také komunisté, ale stejně tak i nacionalisté. Za první světové války sehrála kladnou roli futuristická družstva a časopis Roma futurista, zahroceně a aktivně vystupující proti Rakousko-Uhersku. Sílící nacionalismus, předznamenaný v prvním manifestu Marinettiho, svedl však italský futurismus na scestí. Marinetti, u něhož se projevily kromě uměleckých ambic také ambice politické, vstoupil roku 1921 do voleb, spřátelil se s Mussolinim a roku 1924 na kongresu futuristů proklamoval futuristicko-fašistické souručenství. To pak dovršil ve třicátých letech při vpádu Itálie do Habeše, který ospravedlňoval, propagoval, a dokonce básnicky oslavil. Zcela jinou podobu měl futurismus v Rusku, které se stalo jeho druhým významným centrem. Zde se futurismus ideově spojil s proticarským a protiválečným, demokraticky naladěným hnutím a v osobě Vladimira Majakovského (1893-1930) nalezl svého předního básníka. Majakovskij roku 1923 ve stati Futurismus dnes zásadně rozlišil italský a ruský futurismus, konstatoval jeho příbuznost v oblasti formy, ale zásadní odlišnost v názorové rovině. V rukou Majakovského se stal graficky výrazný verš nosnou konstrukcí sociálně pronikavých básnických, myšlenek, polemik a výzev. Sloučil formální výboje futurismu s revolučními cíli v dílech 150 000 000, V. I. Lenin, Správná věc a stal se jedním z básníků spoluurčujících vývoj moderní poezie. Vynikl i jako dramatik zdařilým pokusem o masový scénický projev v dramatu Mysteria buffa a divadelními satirami Štěnice a Ledová sprcha. Originálním ruským futuristou byl básník Velemir Chlebnikov (1885-1922), jehož Majakovskij vysoko cenil jako experimentátora, který ve své tvorbě odkryl netušené možnosti ruského jazyka a verše (Víla a skřítek, Válka v pasti, Noc před sověty).

Balajka Bohuš: Přehledné dějiny literatury I., SPN, Praha 1992