William Shakespeare - Hamlet, králevic dánský (1601)
Veršovaná alžbětinská tragédie, vrcholné dílo světové dramatiky. Hamletův otec, dánský král, zemřel za podezřelých okolností. Všechno nasvědčuje tomu, že byl zavražděn svým bratrem Claudiem, který se oženil s ovdovělou královnou. Jedné noci se zjeví Hamletovi otcův duch a potvrdí jeho dohady. Hamlet se rozhodne pomstít otcovu smrt. Aby nebyl podezřelý, předstírá šílenství. Prožívá těžké duševní stavy, uvažuje o smyslu lidské existence, je naplněn ideály humanismu, současně však trpí pesimismem. Podlost světa jej deprimuje natolik, že myslí na sebevraždu. Aby nabyl jistoty o Claudiově zločinu, inscenuje s potulnými herci divadelní představení, jehož děj zobrazuje události, jež se staly při otcově vraždě. Král je zděšený, tuší však, že Hamlet šílenství jen předstírá, a proto jej posílá do Anglie. Po nějakém čase se Hamlet z Anglie vrací a jeho mečem náhodně umírá dvořan Polonius, otec Hamletovy milé - Ofélie. Ofélie se pomate a utopí, její bratr Laertes vyzve Hamleta na souboj. Král využije této příležitosti a potře Laertův meč jedem. Když Hamlet zjistí zradu, vytrhne Laertovi otrávený meč a probodne jím Laerta i krále. Současně umírá i královna, protože se napila z číše otráveného vína, připraveného pro Hamleta. Hyne však i Hamlet, zraněný na začátku souboje.

William Shakespeare tímto psychologickým dramatem ukazuje stíny renesanční doby, jejího přebujelého individualismu a bezohledné touhy po moci, která se nezastavuje před intrikami a násilnostmi.


HAMLET
Žít, nebo nežít - to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou. Zemřít - spát -
nic víc - a vědět, že tím spánkem skončí
to srdcebolení, ta sterá strast,
jež patří k tělu, to byla meta
žádoucí nade všechno. Zemřít - spát -
Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
To, jaké sny by se nám mohly zdát
v tom spánku smrti, až se těla zbudem,
to, to nás zaráží. To je ten ohled,
jenž bídě s nouzí dává sto let žít.
Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby,
sprostoty panstva, útlak samozvanců,
soužení lásky, nedobytnost práva,
svévoli úřadů a kopance,
jež od neschopných musí strpět schopný,
sám kdyby moh svůj propouštěcí list
si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě
se potil krví na galejích žití,
než jen, že strach z něčeho po smrti,
z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo
se nevrací, nám ochromuje vůli
a dává snášet raděj zla, jež známe,
než prchnout k jiným, o nichž není zpráv?
Tak svědomí z nás ze všech dělá baby,
tak pomyšlením v nedokrevnou šeď
ruměná svěžest odhodlání chřadne
a podniky, jež mají spár a spád,
se pro ten ohled vychylují z dráhy
a tratí jméno skutku. Ale tiše!
Spanilá Ofelie! Vzpomeň, dívko,
v svých modlitbách mých hříchů všech.

Balajka Bohuš: Přehledné dějiny literatury I., SPN, Praha 1992
Kolektiv autorů: Literatura, Vogel Publishing, Praha 2001 (překlad Saudek)
Kolektiv autorů: Slovník světových literárních děl M-Ž, Odeon, Praha 1988