Komunismus
       Společenský systém založený na společném vlastnictví, respektive společném vlastnictví výrobních prostředků. Ideu zrušení soukromého vlastnictví nacházíme již u Platóna, v praxi byla realizována v prvních křesťanských komunitách. Znovu se idea společného vlastnictví objevila v 16. století u Moreho (utopický socialismus) a v 18. století u francouzského revolucionáře Babeufa. Podle sociologa Durkheima je základem názorů uvedených socialistů (a také Rousseaua, který je k nim řazen) aspekt morálního oprávnění vlastnictví a nikoli aspekt jeho společenské prospěšnosti.
       Termín komunismus označuje utopickou vizi budoucí společnosti tak, jak ji předpověděli Marx a Engels. Označuje však i ideje a politiku komunistických stran, které vznikly až mnoho let po Marxově smrti a které se jen zdánlivě inspirovaly marxistickými principy. Vrcholem je pak využívání k pojmenování režimů, které zřídily komunistické strany po získání moci, například v Sovětském svazu, ve východní Evropě, v Číně či na Kubě.
       Před rokem 1960 byla úloha marxismu v současné filosofii dána především tím, že marxismus-leninismus se v roce 1917 stal oficiálním učením v Sovětském svazu. Ale značný vliv získal marxismus také na Západě. Od roku 1960 nabyl na Západě velkého významu neomarxismus.
       Ve své teorii historického materialismu Marx zastával toto pojetí: Filosofie, náboženství, ale také mravy, právní řád a umění jsou pouze duchovní nadstavbou nad materiální základnou. Toto schéma základna-nadstavba je třeba chápat takto: Materiální základna zahrnuje faktické životní poměry lidí, zvláště jejich ekonomickou situaci a výrobní vztahy, v nichž pracují. Duchovní nadstavba pouze odráží tuto materiální základnu. Filosofie a náboženství jsou tudíž podle Marxe pouhými odrazy ekonomických vztahů lidí. Tuto nadstavbu Marx nazývá ideologií.
       K tomu přistupuje následující úvaha: Vládnoucí ideologií je ideologie vládnoucí třídy. Ideologie tedy má tendenci stabilizovat stávající mocenské poměry a ospravedlňovat (legitimovat) je. Proto revoluce mění vládnoucí ideologii, neboť když se mění materiální základna, proměňuje se i duchovní nadstavba.
       Marx chápe svou vlastní teorii jako filosofii poslední třídy, revolučního proletariátu, který má uskutečnit beztřídní společnost. Jakožto poslední o moc usilující a posléze moc odstraňující učení je tato filosofie absolutně pravdivým učením a je schopna prohlédnout a odhalit všechny dřívější nauky, filosofie, náboženství jako ideologie, které stabilizovaly a legitimovaly překonané mocenské a výrobní vztahy. Potud je ideologie u Marxe v podstatě falešné vědomí, které v průběhu proletářské revoluce posléze samo od sebe zmizí. Proto je marxismus v podstatě přesvědčením, že každá nemarxistická filosofie je ideologií a falešným vědomím.
       Zatímco u Marxe má pojem ideologie význam vysloveně negativní (falešné vědomí), u Lenina se nachází pozitivní pojem ideologie. Pojímá totiž vědecký socialismus jako ideologii proletariátu a staví jej proti buržoazní ideologii.
       Marx při úvahách o člověku vychází z pracovního procesu, v němž se člověk nachází, tedy z vývojového stadia ekonomické výroby a společenských výrobních vztahů. Obojí tvoří materiálně technickou základnu, která je něco nadindividuálního, kolektivního, neboť je to společenský výrobní proces celého lidského druhu. V tomto výrobním procesu člověk produkuje a je produkován. Při tom by bylo nesmyslné uvažovat člověka jako individuální osobu.
       Tím však je existenciální situace člověka totálně určena touto materiálně ekonomickou základnou. Ale tato základna je zrůdná. Je charakterizována třídním protikladem, který určuje výrobní vztahy. Tento třídní protiklad má svůj původ v soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Toto soukromé vlastnictví vede k tomu, že možnost disponovat věcmi se stává možností disponovat lidmi.
       Tato zrůdná materiálně ekonomická základna se vyvíjí podle vnitřní zákonitosti: Nejdříve výrobní vztahy odpovídají danému stavu výrobních sil (nástrojů, strojů, techniky). Výrobní síly se však neustále rozvíjejí. Pozvolna se dostávají do protikladu k dosavadním výrobním vztahům. Tento protiklad vede k revolucím. Nová, dosud utlačovaná, pokroková třída odstraňuje překonanou (reakční) vládnoucí třídu a sama se ujímá vlády. Tak vznikla z otrokářské společnosti společnost feudální a z té opět společnost buržoazní. Každá tato společnost měla svůj typický třídní protiklad.
       Přitom v buržoazně kapitalistické společnosti dosáhla zrůdnost materiálně ekonomické základny krajní míry. Člověk je v kapitalismu vykořisťován, odcizován a degradován na zboží tak jako v žádné jiné společnosti. Tato kapitalismem odlidštěná masa je proletariát. Je to poslední třída celého vývoje. Dalším rozvojem výrobních sil se proletariát emancipuje, uvědomuje si své člověka nedůstojné postavení a odstraňuje v poslední revoluci kapitalismus, aby zřídil beztřídní společnost. Potom příznivé výrobní vztahy odstraní veškeré vykořisťování a odcizení a druhová bytost člověk bude dokonalá v dokonalé společnosti. Panství člověka nad člověkem, k němuž vedlo soukromé vlastnictví, přestane vyvlastněním vyvlastňovatelů (vykořisťovatelů).
       Jaká úloha při tom připadá filosofii? Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. Jde o to, aby se filosofie stala praktickou, aby to, co je rozumné, se stalo skutečným. Základním úkolem filosofie je proto probouzet proletářské vědomí a vytvářet revoluční uvědomění.
       Je křesťanství náboženstvím vykořisťovatelské třídy? Marxismus odpovídá takto: Původní náboženství bylo náboženstvím otroků, utlačovaných a vykořisťovaných. Pak se ale křesťanství proměňovalo, až se stalo nástrojem k potlačování vykořisťovaných. Přežívají-li v rozvinutém socialismu ještě zbytky náboženského vědomí, pak je to tím, že se lidové masy nemohou těšit ze života, neboť žijí v socialistickém státě obklíčeném silami kapitalismu a imperialismu, pod hrozbou válečného nebezpečí. Marx sice kritizoval náboženství, nepomýšlel však na to, aby se náboženství potlačovalo násilím. Byl přesvědčen, že zmizí samo od sebe revolučním nastolením beztřídní společnosti.

Heywood Andrew: Politické ideologie, Victoria Publishing, Praha 1994
Kolektiv autorů: Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993
Žaloudek Karel: Encyklopedie politiky, Libri, Praha 1999