Český básník, prozaik a dramatik, nejvýznamnější představitel českého romantismu a zakladatel novodobé české poezie. Narodil se v Praze. Po studiích filosofie (1830-32) a práv (1832-36) pracoval jako advokátní praktikant. Žil ve velmi skromných podmínkách, hrál v ochotnickém souboru 'Kajetánského divadla' i v českých představeních 'Stavovského divadla'. Na rozdíl od preromantické literatury, která se elegicky smířlivě a sentimentálně obracela k ideálu dávné minulosti, vyslovil ve své tvorbě s romantickou rozervaností, vycházeje z vlastní životní zkušenosti, rozpor mezi individuální touhou po dosažení absolutního ideálu krásy a svobody a protichůdnou, osudově tragickou skutečností zmaru a smrti. V básnické tvorbě byl zpočátku ovlivněn lidovou poezií a anglickým a německým romantismem. Působily na něj různé formy vlasteneckého hnutí, mj. divadlo, výlety po českých hradech i do vzdálených zemí, revoluce ve Francii a povstání v Polsku, které zformovaly jeho názory na národní a osobní svobodu. V tomto období hledání vytvořil umělecký jazyk a styl, kterým proměnil svou tvorbu v osobní zpověď. Vyplývají z ní nejistoty a pochybnosti, kladl si otázky po smyslu života, jeho vzniku a promítal své sny. Tím vybočil z dosavadního obrozenského kulturního programu. Současně pracoval na literárních projektech (prózách a dramatech), které však většinou nestihl dokončit a v nichž již v duchu romantické poetiky zanikala hranice mezi lyrikou a epikou. Miloval přírodu, umění a svojí přítelkyni Eleonoru Šomkovou, matku jeho předčasně zesnulého syna. Krátce před svatbou s ní, jen deset dní před svými šestadvacátými narozeninami, zemřel poté, co v Litoměřicích hasil požár - pohřeb jeho ostatků na Vyšehradě v květnu 1939 se stal národní manifestací. Máchovu osobnost nejlépe přibližuje jeho intimní deník.