Manifest Komunistické strany
       Evropou obchází strašidlo - strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy - papež i car, Metternich i Guizot, francouzští radikálové i němečtí policajti. Kde je opoziční strana, která by nebyla svými vládnoucími odpůrci vykřičena jako komunistická, kde je opoziční strana, která by opět potupnou výtku komunismu nevmetla ve tvář jak pokrokovějším opozičníkům, tak i svým reakčním odpůrcům? Z této skutečnosti vyplývá dvojí. Komunismus je již uznávám všemi evropskými mocnostmi za moc. Je svrchovaný čas, aby komunisté otevřeně před celým světem vyložili své názory, své cíle a své snahy a proti báchorkám o strašidle komunismu postavili manifest strany samé. Proto se v Londýně shromáždili komunisté nejrůznějších národností a sepsali tento manifest.

BURŽOOVÉ A PROLETÁŘI

       Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.
       Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný stály proti sobě ve stálém protikladu, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé končil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd.
       V dřívějších epochách se téměř všude setkáváme s úplným rozčleněním společnosti na různé stavy, s pestrou stupnicí různého společenského postavení.
       Moderní buržoazní společnost, vzešlá ze zániku feudální společnosti, třídní protiklady neodstranila. Přinesla jen nové třídy, nové podmínky útisku a nové formy boje místo starých.
       Naše epocha, epocha buržoazie, se však vyznačuje tím, že třídní protiklady zjednodušila. Celá společnost se stále více štěpí na dva velké nepřátelské tábory, na dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát.
       Velký průmysl vytvořil světový trh, připravený objevením Ameriky. Světový trh vyvolal nesmírný rozvoj obchodu, mořeplavby a pozemních komunikací. To působilo zpětně na rozšíření průmyslu a tou měrou, jak rostl průmysl, obchod, mořeplavba a železnice, rozvíjela se i buržoazie, rozmnožovala své kapitály a zatlačovala do pozadí všechny třídy dochované ze středověku.
       Moderní státní moc je jen výborem, který spravuje společné záležitosti buržoazní třídy. Kde se buržoazie zmocnila panství, tam zničila všechny feudální, patriarchální, idylické poměry. Bezohledně zpřetrhala pestré feudální svazky, poutající člověka k jeho přirozenému představenému, a neponechala mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné placení hotovými.
       Proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetných propůjčených a řádně nabytých svobod postavila jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu. Buržoazie zbavila všechny dosud ctihodné a s posvátným ostychem uctívané obory činnosti jako svatozáře. Proměnila lékaře, právníka, pátera, básníka a muže vědy ve své placené námezdní pracovníky.
       Buržoazní epocha se od všech ostatních epoch odlišuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zakořeněné vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají.
       Potřeba stále více rozšiřovat odbytiště pro své výrobky štve buržoazii po celé zeměkouli. Všude se musí usazovat, všude zahnízdit a navazovat spojení.
       Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou denně dál ničena odvětvími, která už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule.
       Zkrátka, tvoří si svět podle svého obrazu. Jako učinila venkov závislým na městech, učinila i barbarské i polobarbarské země závislými na zemích civilizovaných, rolnické národy na národech buržoazních, Východ na Západu.
       Buržoazie nahromadila obyvatelstvo na jednom místě, zcentralizovala výrobní prostředky a soustředila majetek v rukou několika málo lidí.
       Na jistém stupni vývoje výrobních a směnných prostředků neodpovídaly feudální vlastnické vztahy výrobním silám. Brzdily výrobu, místo aby ji podporovaly. Staly se jejími okovy. Musely být rozbity.
       Zbraně, jimiž buržoazie porazila feudalismus, se teď obracejí proti jí samé.
       Zplodila také lidi, kteří se těchto zbraní chopí - moderní dělníky, proletáře.
       Tou měrou, jak se rozvíjí buržoazie, tj. kapitál, rozvíjí se také proletariát, třída moderních dělníků, kteří mohou existovat jen dotud, dokud nalézají práci, a kteří nalézají práci jen dotud, dokud jejich práce roznožuje kapitál. Tito dělníci, kteří se musí prodávat kus po kuse, jsou zbožím jako každý jiný předmět obchodu, a proto jsou stejně vydáni napospas všem rozmarům konkurence, všem výkyvům trhu.
       Dělník se stává pouhým příslušenstvím stroje, vyžaduje se od něho pouze nejjednodušší, nejjednotvárnější hmat, kterému se lze velmi snadnou naučit. Proto čím odpornější se stává práce, tím nižší je mzda.
       Moderní průmysl proměnil malou dílnu patriarchálního mistra ve velkou továrnu průmyslového kapitalisty. Masy dělníků, směstnané v továrně, jsou organizovány po vojensku.
       Dělníci začínají tvořit spolky proti buržoům, vystupují společně na obranu svých mezd. Zakládají dokonce trvalá sdružení, aby si zajistily prostředky pro případ vzpour. Boj přechází místy v povstání.
       Organizování proletářů v třídu si například v Anglii vynutilo zákon o desetihodinovém pracovním dni.
       Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát.
       Životní podmínky staré společnosti jsou už zničeny v životních podmínkách proletariátu. Proletář nemá vlastnictví, jeho poměr k ženě a dětem nemá už nic společného s buržoazními rodinnými vztahy, moderní průmyslová práce, moderní jařmo kapitálu, stejné v Anglii jako ve Francii, v Americe jako v Německu, setřely z něho všechen národní charakter. Zákony, morálka, náboženství jsou pro něho jen buržoazní předsudky, za nimiž se opět skrývají jenom buržoazní zájmy.
       I když ne svým obsahem, tedy svou formou je boj proletariátu proti buržoazii nejprve bojem národním. Proletariát každé země se ovšem musí nejprve vypořádat se svou vlastní buržoazií.

PROLETÁŘI A KOMUNISTÉ

       V jakém poměru jsou komunisté k proletářům vůbec?
       Komunisté nejsou zvláštní stranou oproti jiným dělnickým stranám. Nemají zájmy odlišné od zájmů celého proletariátu. Nevytyčují žádné zvláštní zásady, podle nichž by chtěli přetvářet proletářské hnutí. Komunisté se liší od ostatních proletářských stran jedině tím, že na jedné straně v boji proletářů různých národů vytyčují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu, nezávisle na národnosti, na druhé straně tím, že na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí.
       Teoretické teze komunistů nejsou naprosto založeny na idejích, na zásadách vymyšlených nebo objevených tím nebo oním oprávcem světa.
       Jsou jen obecným výrazem skutečných poměrů existujícího třídního boje, výrazem dějinného pohybu probíhajícího před našimi zraky.
       Charakteristickým rysem komunismu není odstranění vlastnictví vůbec, nýbrž buržoazního vlastnictví. Avšak moderní buržoazní soukromé vlastnictví je posledním a nejúplnějším výrazem vyrábění a přivlastňování výrobků, které spočívá na třídních protikladech, na vykořisťování jednoho druhými.
       Nám komunistům se vytýkalo, že prý chceme odstranit osobně nabyté, vlastní prací získané vlastnictví, vlastnictví, které je základem veškeré osobní svobody, činnosti a samostatnosti.
       Prací získané, řádně nabyté, vlastními mozoly zasloužené vlastnictví! Mluvíte o maloburžoazním, malorolnickém vlastnictví, které tu bylo před buržoazním vlastnictvím? To nepotřebujeme odstraňovat my, to odstranil a denně odstraňuje vývoj průmyslu.
       Bude-li tedy kapitál přeměněn v kolektivní vlastnictví, patřící všem příslušníkům společnosti, nezmění se osobní vlastnictví ve společné. Změní se jen společenský charakter vlastnictví. Vlastnictví ztratí svůj třídní charakter.
       V komunistické společnosti je nahromaděná práce je prostředkem k rozšiřování, obohacování a usnadňování životního procesu dělníků.
       V buržoazní společnosti je kapitál samostatný a osobní, kdežto pracující individuum nesamostatné a neosobní.
       Děsíte se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví. Ale v nynější vaší společnosti je soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin jejích členů, existuje právě proto, že pro devět desetin neexistuje. Vytýkáte nám tedy, že chceme zrušit vlastnictví, které předpokládá jako nezbytnou podmínku, že obrovská většina společnosti nemá vlastnictví. Zkrátka vytýkáte nám, že chceme zrušit vaše vlastnictví. Ano, to opravdu chceme.
       Komunismus nebere nikomu možnost přivlastňovat si společenské výrobky, bere jen možnost zotročovat si tímto přivlastňováním cizí práci. Namítalo se, že zrušením soukromého vlastnictví přestane veškerá činnost a zavládne všeobecná zahálka. Podle toho by byla buržoazní společnost dávno musela zahynout na lenost, vždyť ti, kdo v ní pracují, nic nenabývají, a ti, kdo nabývají, nepracují.
       Buržoazní řeči o rodině a výchově, o něžném poměru mezi rodiči a dětmi jsou tím odpornější, čím víc rozvoj velkého průmyslu přetrhává všechny rodinné svazky proletářů a čím víc jsou děti proměňovány v pouhý předmět obchodu a v pracovní nástroje.
       Ale vy komunisté chcete zavést společenství žen, křičí na nás buržoazie.
       Měšťák vidí ve své ženě pouhý výrobní nástroj. Nemá ani potuchy, že jde právě o to, zrušit postavení ženy jako pouhého výrobního nástroje. Našim měšťákům dokonce nestačí, že jsou jim k dispozici ženy a dcery jejich proletářů, o prostituci ani nemluvě, a s náramným potěšením si vzájemně svádějí manželky.
       Komunistům se dále vytýká, že prý chtějí odstranit vlast a národnost. Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít něco, co nemají. Nacionální rozdíly a protiklady mezi národy mizejí stále více už s rozvojem buržoazie, svobodou obchodu, světovým trhem, stejnorodostí průmyslové výroby a jí odpovídajícími životními poměry. Tou měrou, jak bude odstraňováno vykořisťování jednoho individua druhým, bude odstraňováno i vykořisťování jednoho národa druhým.
       Komunistická revoluce je nejradikálnějším rozchodem s tradičními vlastnickými vztahy, není divu, že v průběhu jejího rozvoje se nejradikálněji účtuje s tradičními idejemi.
       Viděli jsme výše, že prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie.
       To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva a do buržoazních výrobních vztahů, tedy opatřeními, která se zdají ekonomicky nedostatečná a neudržitelná, která však v průběhu hnutí přerůstají sama sebe a jsou nevyhnutelná jako prostředek k převratu v celém způsobu výroby.

       Tato opatření budou však podle různých zemí různá. V nejpokročilejších zemích může však být téměř všeobecně použito např. těchto opatření:

  1. Vyvlastnění pozemkového majetku.
  2. Silně progresivní daň.
  3. Zrušení dědického práva.
  4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.
  5. Soustředění dopravy v rukou státu.
  6. Stejná pracovní povinnost pro všechny.
  7. Úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem.
  8. Veřejná a bezplatná výchova všech dětí.
  9. Odstranění tovární práce dětí v její dnešní podobě.

       Jakmile v průběhu vývoje zmizí třídní rozdíly, ztratí veřejná moc svůj politický charakter. Politická moc ve vlastním smyslu slova je organizované násilí jedné třídy k potlačování druhé.
       Místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.

SOCIALISTICKÁ A KOMUNISTICKÁ LITERATURA

       V zemích, jako je Francie, kde rolnictvo tvoří značně přes polovinu obyvatelstva, bylo přirozené, že se objevili spisovatelé, kteří se zastávali proletariátu proti buržoazii, používali při své kritice buržoazního maloburžoazního a malorolnického měřítka a hájili dělníky ze stanoviska maloburžoazie. Tak vznikl maloburžoazní socialismus.
       Tento socialismus neobyčejně důvtipně rozpitval rozpory v moderních výrobních vztazích. Odhalil, jak je ekonomové licoměrně zkrášlují. Nezvratně dokázal zhoubné účinky strojové výroby a dělby práce, koncentraci kapitálu a pozemkového majetku, nadvýrobu, krize, nutný zánik drobných buržoů a rolníků, bídu proletariátu, anarchii výroby, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, vzájemnou vyhlazovací průmyslovou válku mezi národy, rozklad starých mravů, starých rodinných vztahů a starých národností.
       Ve svém dalším vývoji upadl tento směr do zbabělé kocoviny.
       Francouzská socialistická a komunistická literatura, která vznikla pod jařmem panující buržoazie a je literárním výrazem boje proti tomuto panství, byla přenesena do Německa v době, kdy tam buržoazie právě zahájila boj proti feudálnímu absolutismu.
       Němečtí filosofové, polofilosofové a estéti sáhli citlivě po této literatuře a zapomněli jen, že s těmito spisy se z Francie do Německa nepřestěhovaly také francouzské životní poměry. V německých poměrech ztratila francouzská literatura jakýkoli bezprostřední praktický význam a nabyla ryze literární tvářnosti. Ukázala se nutně neplodným přemítáním o uskutečnění lidské podstaty.
       Celá práce německých literátů záležela výhradně v tom, že se snažili uvést nové francouzské ideje v soulad se svým starým filosofickým svědomím, anebo spíše osvojit si francouzské ideje ze svého filosofického stanoviska.
       První pokusy proletariátu přímo prosadit v dobách všeobecného rozjitření, v období svržení feudální společnosti své vlastní třídní zájmy nezbytně ztroskotaly jak pro nevyspělost samotného proletariátu, tak pro nedostatek materiálních podmínek jeho osvobození, které jsou teprve výtvorem buržoazní epochy. Revoluční literatura, která provázela tato první hnutí proletariátu, je svým obsahem nutně reakční. Hlásá všeobecný asketismus a hrubé rovnostářství.
       Skutečně socialistické a komunistické systémy, systém Saint-Simonův, Fourierův či Owenův, se objevují v prvním, nevyvinutém období boje mezi proletariátem a buržoazií, které jsme vylíčili výše.
       Fantastické líčení budoucí společnosti vzniká v době, kdy je proletariát ještě velmi nevyspělý a sám si tedy ještě představuje svoje postavení velmi fantasticky, vzniká z jeho první mocné touhy po všeobecném přetvoření společnosti.
       Ale socialistické a komunistické spisy obsahují i kritické prvky. Útočí na všechny základy existující společnosti. Dodaly proto velice cenný materiál k uvědomování dělníků. Jejich pozitivní teze o budoucí společnosti, např. zrušení protikladu mezi městem a venkovem, zrušení rodiny, soukromého nabývání statků a námezdní práce, hlásání společenské harmonie, přeměna státu v pouhou správu výroby - všechny tyto teze vyjadřují jen nutnost odstranění třídního protikladu, který se teprve počíná vyvíjet a je jim znám jen ve své počáteční beztvárné neurčitosti. Tyto pozitivní teze mají proto ještě čistě utopický charakter.
       Význam kriticko-utopického socialismu a komunismu je v obráceném poměru k dějinnému vývoji. Tou měrou, jak se rozvíjí a utváří třídní boj, pozbývá toto blouznivé povznášení se nad něj, toto blouznivé potírání třídního boje jakékoli praktické ceny a jakékoli teoretické oprávněnosti. A proto jak byli původci těchto systémů v mnoha směrech revoluční, tak tvoří jejich žáci vždy reakční sekty. Bez ohledu na další historický vývoj proletariátu tvrdošíjně lpí na starých názorech mistrů. Snaží se proto důsledně znovu otupit třídní boj a smířit protiklady. Stále ještě sní o uskutečnění svých společenských utopií na zkoušku, o zřizování kolonií ve vlastní zemi, o zřízení malé Ikarie - kapesního vydání nového Jeruzaléma - a aby mohli vybudovat všechny ty vzdušné zámky, jsou nuceni dovolávat se lidumilnosti buržoazních srdcí a měšců. Ponenáhlu sestupují do kategorie svrchu vylíčených reakčních a konzervativních socialistů a liší se od nich jen systematičtějším pedantstvím, fanatickou pověrčivou vírou v zázračné účinky své sociální vědy. Proto vystupují rozhořčeně proti jakémukoli politickému hnutí dělníků. Owenovci v Anglii vystupují proti chartistům, fourierovci ve Francii proti reformistům.

STANOVISKO KOMUNISTŮ K RŮZNÝM OPOZIČNÍM STRANÁM

       Po tom, co bylo řečeno ve druhém oddílu, je jasný poměr komunistů k dělnickým stranám, které se už ustavily, tedy jejich poměr k chartistům v Anglii a ke stoupencům agrární reformy v Severní Americe.
       Komunisté bojují za dosažení nejbližších cílů a zájmů dělnické třídy, ale v hnutí přítomnosti představují zároveň budoucnost hnutí. Ve Francii se komunisté v boji proti konzervativní a radikální buržoazii spojují se stranou socialisticko-demokratickou, aniž se tím vzdávají práva chovat se kriticky k frázím a iluzím vyvěrajícím z revoluční tradice.
       Ve Švýcarsku podporují radikály, nezapomínajíce, že tato strana se skládá z protichůdných živlů, zčásti demokratických socialistů ve francouzském smyslu, zčásti z radikálních buržoů.
       Mezi Poláky podporují komunisté stranu, která činí agrární revoluci podmínkou národního osvobození, touž stranu, která vyvolala krakovské povstání roku 1846. V Německu, pokud buržoazie vystupuje revolučně, bojuje komunistická strana společně s ní proti absolutní monarchii, feudálnímu pozemkovému vlastnictví a maloměšťáctví.
       Komunistická strana však nepřestává ani na okamžik pěstovat mezi dělníky co nejjasnější vědomí nepřátelského protikladu mezi buržoazií a proletariátem, aby němečtí dělníci mohli okamžitě využít společenských a politických podmínek, které musí s sebou přinést panství buržoazie, jako zbraně proti ní samé, aby po svržení reakčních tříd byl v Německu ihned zahájen boj přímo proti buržoazii.
       K Německu obracejí komunisté svou hlavní pozornost, protože Německo stojí na prahu buržoazní revoluce a provede tento převrat za pokročilejších podmínek evropské civilizace vůbec a s mnohem vyspělejším proletariátem, než tomu bylo v Anglii v 17. století a ve Francii 18. století. Německá buržoazní revoluce může být tedy jen bezprostřední předehrou proletářské revoluce.
       Zkrátka, komunisté všude podporují každé revoluční hnutí proti dosavadním společenským a politickým poměrům.
       Ve všech těchto hnutích staví do popředí otázku vlastnictví jako základní otázku hnutí, bez ohledu na to, zda už nabyla více nebo méně vyvinuté formy.
       Komunisté konečně všude usilují o spojení a dorozumění demokratických stran všech zemí.
       Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.

       Proletáři všech zemí, spojte se!


Marx Karl-Engels Friedrich: Manifest Komunistické strany, Rudé právo, Brno 1954