Český symbolistní básník, autor lyrizovaných próz a redaktor 'Židovských listů'. Vystudoval gymnázium v rodné Kutné Hoře (1929-36). Od roku 1936 publikoval básně, prózy a recenze v časopise 'Mladá kultura'. Z rasových důvodů byl vyloučen z pražské konzervatoře, musel se často stěhovat a nemohl se stýkat s matkou - nezbylo mu než publikovat pod cizími jmény (Karel Jílek, Jiří Jakub). V den svých dvaadvacátých narozenin na pražské ulici skončil pod koly německé sanitky a po dvou dnech svým zraněním bohužel podlehl. Česká poezie tak přišla o velkou naději - Ortenův mimořádný talent dosvědčily už jeho první sbírky. Původní láskyplný vztah k věcem kolem později mizí a místo něho nastupuje beznaděj, ale i k té se básník staví statečně. Vyjadřuje pocity mládí zaskočeného a zraněného ve svých touhách a úzkost pramenící z pocitu osamění a ohrožení. Dramatické napětí mezi něhou, nostalgií a sílícím pocitem životní absurdity vyústilo v elegický tón, který připomíná starozákonní texty (zejména cyklus poznamenaný tragikou nešťastné lásky a vědomím "země bez boha"). Většina jeho děl vyšla až po druhé světové válce. "Nejsme jako kuřátka, která prorazí skořápku, jež je uzavírá, jakmile potřebují vzduch, a vyklubou se, aby dýchala a žila - my spíše potřebujeme, aby přišel někdo zvenčí a vysvobodil nás z našeho vězení." "Když odsouzenci na smrt odsouzení - poslední prosbu smějí vysloviti - a nežádají život, tehdy, vězte - jen soucit brání jim a stud a bázeň - že soudce rozpaky by mohly stihnout - z nevyplnitelnosti... A pokorně když nocí poslední - se k poslednímu ránu promodlili - jdou bez nucení, mlčky na porážku - tam na to nádvoří, kde jitřní zima - může se jejich teplou krví zahřát."