Označení francouzských nekonformních básníků poslední třetiny 19. století, poprvé užité Paulem Verlainem ve stejnojmenném eseji 1883 (knižně 1884). Původně byli jen tři, Tristan Corbiere, Arthur Rimbaud a Stéphane Mallarmé, ve vydání z r. 1888 je jich již šest: výše uvedení a Marceline Desbordes-Valmorová, Auguste Villiers de l'Isle Adam a "Pauvre Lélian", tj. Verlaine sám. Pod pojmem "prokletí básníci" Verlaine rozumí pravé básníky, "básníky absolutní", ve své době zneuznané vyděděnce, výlučné jak způsobem života, tak básnickým viděním. F. X. Šalda ve studii z r. 1930 uvádí, že mezi "prokleté básníky" by bylo možno dále zařadit Charlese Baudelaira, Gérarda de Nerval, Julese Laforgua, Alfreda Jarryho, Paula-Jeana Touleta, Lautréamonta. Později se pojem rozšířil na nekonformní básníky tragického životního osudu i pocitu vůbec: viz např. antologie Pierra Segherse Poetes maudits d'aujourd'hui 1946-1970 (1972, Prokletí básníci dneška) či Ivana Slavíka Čeští prokletí básníci (1998). Mezi proklaté básníky bývá řazen i francouzský renesanční básník François Villon či praotec literárního horroru Edgar Allan Poe.