Platón (428/7-347 př. n. l.) - vlastním jménem Aristokles
Řecký filosof, zakladatel pojmové spekulativní filosofie. Jeden z vůbec největších myslitelů v dějinách filosofie. Pocházel ze vznešeného aristokratického rodu, mezi jeho předky patřil mj. básník a reformátor Solón (7.-6. stol. př. n. l.). Po nezdaru v Syrákúsách se odvrátil od svého původního záměru stát se politikem a nalezl útočiště ve filosofii. Byl nesmírně vnímavý a citlivě reagoval na všechny filosofické myšlenky, s nimiž se setkal. Nejvíce ho ovlivnil jeho první učitel Sókratés, filosof, který zásadním způsobem změnil řecké představy o mravnosti a podstatě dobra. Později, během svých studijních cest po Středomoří, se seznámil s učením pýthagorejců o matematické podstatě světa a o nehmotné a nesmrtelné duši. Po návratu do rodných Athén zde v roce 387 př. n. l. založil svou vlastní filosofickou školu, která dostala název 'Akadémie' a jejíž program zahrnoval matematiku, přírodovědu a dialektiku. Škola přijala právní formu náboženského společenství, stala se pospolitostí žáků a učitelů a po devět století patřila k neslavnějším "univerzitám" antického světa. Sám Platón v ní pracoval dlouhých čtyřicet let, až do své smrti. Přednášel, hlásal své názory o ideálním uspořádání lidské společnosti, ale především psal další knihy. Byl vynikajícím stylistou, užíval poetické obrazy, příměry a filosofické mýty (zejména v podobenství o jeskyni, ve které jsou vidět jen stíny vnějších věcí a dějů). Takřka všechna díla (pod Platónovým jménem se nám dochovalo 36 spisů, z nichž však kritika označuje část za nepravou a o autorství některých pochybuje) mají podobu dialogů (většinou jsou vedeny Sókratem jako tlumočníkem Platónových myšlenek, které nemají "vyjadřovat", ale být podnětem k vlastnímu filosofickému zamyšlení čtenáře). V nich usiloval zejména o přesné vymezení etických pojmů a rozvíjel, neustále rozpracovával a zdokonaloval své hlavní téma - učení o nehmotných idejích. Jedná se o první skutečně idealistickou filosofii v dějinách evropského myšlení, hmota je v ní totiž podle Platóna naprosto druhořadá. Základní a skutečnou podstatou světa je říše dokonalých, nehmotných idejí. Právě proto, že jsou naprosto dokonalé, nepotřebují se nijak vyvíjet, nemění se, jsou nehybné a věčné. Nejvyšší je idea dobra (v hmotném světě se připomíná v podobě ideálu krásy), která umožňuje bytí i poznatelnost ostatních idejí. Během svého života ale nikdy nevidíme ideje přímo. Naše vnímání je zastřené, nedokonalé a zamlžené. Místo idejí vidíme jen jejich stíny - a to je právě náš hmotný svět. Hmotné věci jsou tedy pouhým odrazem, rozmazaným stínem idejí. Jsou nedokonalé, a proto jsou proměnlivé a mohou se jen snažit alespoň trochu přiblížit k ideální dokonalosti svých nehmotných vzorů. Tato touha je vlastní všem věcem na světě. Trochu kamenům, více stromům a ještě více lidem. A nejvíce ze všech lidí touží po dokonalosti filosofové. Neboť ti jsou podle Platóna nejrozumnějšími a nejvyspělejšími členy lidské společnosti. Pouze jejich myšlení je tak jasné, že dokážou prohlédnout závojem a rozpomenout se na svět idejí, z něhož nesmrtelná lidská duše pochází. Proto by právě také filosofům měla být svěřena vláda v ideálním státě, o kterém Platón sní. Uspořádnání společnosti bylo pro něj otázkou zcela zásadního významu, hlásal vládu moudré elity. V ideální obci dále mají být vznětliví, ale stateční strážci (chránící obec) a žádostiví výrobci (rozmnožující materiální statky). Platónovy představy ideální společnosti ovlivnily evropské myšlení víc, než většina lidí tuší. Od něj pochází myšlenka sociálního státu, jako první hovořil o třídním boji a vehementně prosazoval rovnoprávnost žen (a to i přesto, že považoval ženy za méně dokonalé tvory). Jeho úvahy o tom, že děti se mají učit hraním, později inspirovaly Komenského i celou dnešní pedagogiku. Nejvýznamnějším přímým žákem Platóna byl Aristotelés ze Stageiry, jenž ovšem učení o ideách podrobil kritice. Ve 3. století pak na Platónovo učení navázal novoplatónismus, ve středověku Augustinus a v renesanci 'Akademie florentská'.

  • Alkibiadés větší
  • Charmidés
  • Epinomis
  • Euthydémos
  • Euthyfrón
  • Faidón (Phaedo)
  • Faidros
  • Filébos
  • Gorgiás
  • Hippias menší
  • Hippias větší
  • Ión
  • Kratylos
  • Kritiás
  • Kritón (Crito)
  • Lachés
  • Listy
  • Lýsis
  • Menexenos
  • Menón
  • Nomoi
  • O dobru
  • Obrana Sókratova (Apology)
  • Parmenidés
  • Politikos
  • Prótagorás
  • Sofistés
  • Symposion (Symposium)
  • Theaitétos
  • Thrasymachos
  • Tímáios
  • Ústava (Politeia) (10 dílů)
  • Zákony (The Laws)
    Kolektiv autorů: Filosofický slovník, Olomouc, Olomouc 1998
    Ricken Friedo: Antická filosofie, Olomouc, Olomouc, 1999