Řecký filosof, zakladatel
pojmové spekulativní filosofie. Jeden z vůbec největších myslitelů v
dějinách filosofie. Pocházel ze vznešeného aristokratického rodu, mezi jeho
předky patřil mj. básník a reformátor
Solón (7.-6. stol. př. n. l.).
Po nezdaru v Syrákúsách se odvrátil od svého původního záměru stát se
politikem a nalezl útočiště ve filosofii. Byl nesmírně vnímavý a citlivě
reagoval na všechny filosofické myšlenky, s nimiž se setkal. Nejvíce ho
ovlivnil jeho první učitel Sókratés, filosof, který
zásadním způsobem změnil řecké představy o mravnosti a podstatě dobra.
Později, během svých studijních cest po Středomoří, se seznámil s učením
pýthagorejců o matematické podstatě světa a o nehmotné a
nesmrtelné duši. Po návratu do rodných Athén zde v roce 387 př. n. l. založil
svou vlastní filosofickou školu, která dostala název 'Akadémie' a jejíž program
zahrnoval matematiku, přírodovědu a dialektiku.
Škola přijala právní formu náboženského
společenství, stala se pospolitostí žáků a učitelů a po devět století patřila k
neslavnějším "univerzitám" antického světa. Sám Platón v ní pracoval dlouhých
čtyřicet let, až do své smrti. Přednášel, hlásal své názory o ideálním
uspořádání lidské společnosti, ale především psal další knihy. Byl vynikajícím
stylistou, užíval poetické obrazy, příměry a filosofické mýty
(zejména v
podobenství o jeskyni, ve které jsou vidět jen
stíny vnějších věcí a dějů). Takřka všechna díla (pod Platónovým jménem se nám
dochovalo 36 spisů, z nichž však kritika označuje část za nepravou a o autorství
některých pochybuje) mají podobu dialogů (většinou jsou vedeny Sókratem jako
tlumočníkem Platónových myšlenek, které nemají "vyjadřovat", ale být
podnětem k vlastnímu filosofickému zamyšlení čtenáře). V nich usiloval
zejména o přesné vymezení etických
pojmů a rozvíjel, neustále rozpracovával a zdokonaloval své hlavní téma
- učení o nehmotných idejích. Jedná se o
první skutečně idealistickou filosofii v
dějinách evropského myšlení, hmota je v ní totiž podle Platóna naprosto
druhořadá. Základní a skutečnou podstatou světa je
říše dokonalých, nehmotných idejí. Právě proto, že jsou naprosto
dokonalé, nepotřebují se nijak vyvíjet, nemění se, jsou nehybné a
věčné. Nejvyšší je idea dobra (v hmotném světě se připomíná v podobě
ideálu krásy), která umožňuje bytí i poznatelnost ostatních idejí.
Během svého života ale nikdy nevidíme ideje přímo. Naše vnímání
je zastřené, nedokonalé a zamlžené. Místo idejí vidíme jen jejich
stíny - a to je právě náš hmotný svět. Hmotné věci jsou tedy pouhým
odrazem, rozmazaným stínem idejí. Jsou nedokonalé, a proto jsou
proměnlivé a mohou se jen snažit alespoň trochu přiblížit k ideální
dokonalosti svých nehmotných vzorů. Tato touha je vlastní všem věcem na
světě. Trochu kamenům, více stromům a ještě více lidem. A nejvíce ze
všech lidí touží po dokonalosti filosofové. Neboť ti jsou podle
Platóna nejrozumnějšími a nejvyspělejšími členy lidské společnosti.
Pouze jejich myšlení je tak jasné, že dokážou prohlédnout závojem a
rozpomenout se na svět idejí, z něhož nesmrtelná lidská duše pochází.
Proto by právě také filosofům měla být svěřena vláda v ideálním státě,
o kterém Platón sní. Uspořádnání společnosti bylo pro něj otázkou zcela
zásadního významu, hlásal vládu moudré elity. V ideální obci dále mají
být vznětliví, ale stateční strážci (chránící obec) a žádostiví výrobci
(rozmnožující materiální statky). Platónovy
představy ideální společnosti ovlivnily evropské myšlení víc, než většina
lidí tuší. Od něj pochází myšlenka sociálního státu, jako první hovořil o
třídním boji a vehementně prosazoval rovnoprávnost žen (a to i přesto,
že považoval ženy za méně dokonalé tvory). Jeho úvahy o tom, že děti se
mají učit hraním, později inspirovaly Komenského
i celou dnešní pedagogiku. Nejvýznamnějším přímým žákem Platóna byl
Aristotelés ze Stageiry, jenž ovšem učení o
ideách podrobil kritice. Ve 3. století pak na Platónovo učení navázal
novoplatónismus,
ve středověku Augustinus a v
renesanci 'Akademie florentská'.