Ken Elton Kesey - Vyhoďme ho z kola ven (1962)
Společensko-kritický, groteskní román severoamerického autora, který realistickému příběhu z psychiatrické léčebny vtiskl symbolický význam srážky svobodného jedince s masovou společností. Vypravěč, Poloindián a psychická oběť druhé světové války Broom Bromden, rekapituluje poslední měsíce svého dlouholetého pobytu v psychiatrickém ústavu (ve státě Oregon), jež se časově kryjí s celou hospitalizací pětatřicetiletého tuláka a hazardního hráče McMurphyho, předaného sem, na základě soudního rozhodnutí, kvůli výtržnostem z nápravné farmy na pozorování a případnou léčbu. Svou nepřizpůsobivou živelností, halasnou sociabilitou a jediným, zato důsledně praktikovaným ideálem žít si po svém rozvrací McMurphy podstatně hierarchii a zajetý chod instituce. Vyostřeněji se konfrontuje s reprezentantkou ústavní moci slečnou Ratchedovou, tzv. Velkou sestrou. Ta nechává McMurphyho podrobit lobotomii. Aby však Velká sestra nemohla svůj triumf dovršit, udusí Bromden svého bývalého "učitele".

McMurphy má rysy romanticky pojatého supermana i hrdiny osudového dramatu, Velká sestra je orwellovské monstrum. Kesey sám byl v podobné roli charismatické vůdcovské osobnosti, jakou udělil ústřednímu aktéru své prvotiny.


       Něco tím spustila, nějaké akustické zařízení ve stěnách, naštelované na pouhý zvuk těchhle slov pronesených jejím hlasem. Akuťáci se probudili. Unisono otevřeli ústa. Její přebíhající pohled se zastavil na prvním muži u zdi.
       Ústa se mu rozhýbala. "Vykradl jsem pokladnu v autoservisu."
       Přejela k sousednímu chlapovi.
       "Zkoušel jsem dostat do postele vlastní sestru."
       Oči jí sklouzly na dalšího chlapa; vyskakovali všichni jako automatické terče na střelnici.
       "Já jsem - jednou - chtěl dostat do postele bráchu."
       "Já zabil svou kočku, když mi bylo šest. Panebože, odpusť mi to, umlátil jsem ji kamenem a sved jsem to na souseda."
       "Lhal jsem, že jsem to jen zkoušel. Vyspal jsem se se sestrou."
       "Já taky! Já taky!"
       "A já! A já!"
       O něčem takovém se jí ani nezdálo. Překřikovali jeden druhého, zacházeli dál a dál, už se nedali zastavit, povídali na sebe věci, že by si už víckrát nemohli pohlídnout do očí. Sestra každé přiznání odkývla hlavou a říkala ano, ano, ano.
       (...)
       Všech těch pět tisíc děcek žilo v těch pěti tisících domech, které patřily těm chlápkům, co vystoupili z vlaku. Domy si byly podobné jako vejce vejci a děcka si to občas spletla a vrátila se do cizích domů a k cizím rodinám. Nikdo si toho nevšimnul. Najedla se a šla spát. Všímali si akorát toho malýho děcka z konce hada. Vždycky bylo tak uválené a potlučené, že ať prišlo kam přišlo, nikam nezapadalo. Nedokázalo se ani uvolnit a zasmát. Těžko se můžete smát, když cítíte tlak těch signálů, co na vás vyzařují z každého nového auta, které jede kolem, z každého nového domu, který vidíte cestou.
       "Můžeme mít dokonce svou lobby ve Washingtonu," říkal Harding, "mocnou organizaci SDN. Svaz duševně nemocných. Nátlakovou skupinu. Podél dálnic budou obrovské tabule s obrázkem schizofrenika s pěnou u huby za volantem buldozeru a pod tím výrazným červeným a zeleným písmem: 'Najměte si šílence.' Hledíme vstříc růžové budoucnosti, pánové."
       (...)
       Velké, statné tělo viselo na životě zuby nehty. Dlouho se ho snažilo uhájit, zmítalo se a mlátilo sebou tak mocně, že jsem ho musel nakonec zalehnout po celé délce a svírat kopající nohy stehnama, zatímco jsem mačkal polštář do obličeje. Měl jsem dojem, že na tom těle ležím celé hodiny. Konečně sebou přestalo zmítat. Na okamžik znehybnělo, pak v něm ještě krátce škublo a zůstalo už bez pohybu. Až potom jsem se odvalil. Stáhnul jsem polštář a uviděl v měsíčním světle, že se výraz té tváře vůbec nezměnil, podržela si svůj prázdný, vyprahlý pohled až do posledka, dokonce i v udušení. Zatlačil jsem jí palcema víčka a chvíli podržel, až tak zůstaly. Pak jsem si šel zase lehnout.
       Chvíli jsem ležel s dekou přetaženou přes obličej a namlouval jsem si, jak jsem to proved pěkně potichu, když mě sykot od Scanlonovy postele upozornil, že přece ne tak docela.
       "Jen klid, náčelníku," povídal. "Klid. Všecko je v pořádku."
       "Kuš," zašeptal jsem. "Kuš a chrápej."
       Chvíli bylo ticho; pak jsem ho uslyšel syčet znova. "Hotovo?" ptal se.
       Řek jsem mu, že jo.

Kesey Ken: Vyhoďme ho z kola ven, Odeon, Praha 1988 (strana 47-48, 202, 272-273)
Kolektiv autorů: Slovník světových literárních děl A-L, Odeon, Praha 1988