Společensko-kritický, groteskní román
severoamerického autora, který realistickému příběhu z psychiatrické
léčebny vtiskl symbolický význam srážky svobodného jedince s masovou
společností. Vypravěč, Poloindián a psychická oběť druhé světové války
Broom Bromden, rekapituluje poslední měsíce svého dlouholetého pobytu
v psychiatrickém ústavu (ve státě Oregon), jež se časově kryjí s celou
hospitalizací pětatřicetiletého tuláka a hazardního hráče McMurphyho,
předaného sem, na základě soudního rozhodnutí, kvůli výtržnostem z
nápravné farmy na pozorování a případnou léčbu. Svou nepřizpůsobivou
živelností, halasnou sociabilitou a jediným, zato důsledně praktikovaným
ideálem žít si po svém rozvrací McMurphy podstatně hierarchii a zajetý
chod instituce.
Vyostřeněji se konfrontuje s reprezentantkou ústavní moci slečnou
Ratchedovou, tzv. Velkou sestrou.
Ta nechává McMurphyho podrobit lobotomii. Aby však Velká sestra nemohla
svůj triumf dovršit, udusí Bromden svého bývalého "učitele".
McMurphy má rysy romanticky pojatého supermana i hrdiny osudového
dramatu, Velká sestra je orwellovské monstrum.
Kesey sám byl v podobné roli charismatické
vůdcovské osobnosti, jakou udělil ústřednímu aktéru své prvotiny.
Něco
tím spustila, nějaké akustické zařízení ve stěnách, naštelované na pouhý
zvuk těchhle slov pronesených jejím hlasem. Akuťáci se probudili. Unisono
otevřeli ústa. Její přebíhající pohled se zastavil na prvním muži u zdi.
Ústa se mu rozhýbala.
"Vykradl jsem pokladnu v autoservisu."
Přejela k
sousednímu chlapovi.
"Zkoušel jsem dostat do
postele vlastní sestru."
Oči jí sklouzly na dalšího
chlapa; vyskakovali všichni jako automatické
terče na střelnici.
"Já jsem - jednou - chtěl
dostat do postele bráchu."
"Já zabil svou kočku, když mi bylo šest.
Panebože, odpusť mi to, umlátil jsem ji kamenem a sved jsem to na souseda."
"Lhal jsem, že jsem to jen
zkoušel. Vyspal jsem se se sestrou."
"Já taky! Já taky!"
"A já! A já!"
O něčem takovém se jí ani
nezdálo. Překřikovali jeden druhého, zacházeli dál a dál, už se nedali
zastavit, povídali na sebe věci, že by si už víckrát nemohli pohlídnout
do očí. Sestra každé přiznání odkývla hlavou a říkala ano, ano, ano.
(...)
Všech těch pět tisíc děcek
žilo v těch pěti tisících domech, které patřily těm chlápkům, co vystoupili
z vlaku. Domy si byly podobné jako vejce vejci a děcka si to občas spletla
a vrátila se do cizích domů a k cizím rodinám. Nikdo si toho nevšimnul.
Najedla se a šla spát. Všímali si akorát toho malýho děcka z konce hada.
Vždycky bylo tak uválené a potlučené, že ať prišlo kam přišlo, nikam
nezapadalo. Nedokázalo se ani uvolnit a zasmát. Těžko se můžete smát, když
cítíte tlak těch signálů, co na vás vyzařují z každého nového auta, které
jede kolem, z každého nového domu, který vidíte cestou.
"Můžeme mít dokonce svou lobby
ve Washingtonu," říkal Harding, "mocnou organizaci SDN. Svaz duševně nemocných.
Nátlakovou skupinu. Podél dálnic budou obrovské tabule s obrázkem schizofrenika
s pěnou u huby za volantem buldozeru a pod tím výrazným červeným a zeleným
písmem: 'Najměte si šílence.' Hledíme vstříc růžové budoucnosti, pánové."
(...)
Velké, statné tělo viselo na
životě zuby nehty. Dlouho se ho snažilo uhájit, zmítalo se a mlátilo sebou
tak mocně, že jsem ho musel nakonec zalehnout po celé délce a svírat kopající
nohy stehnama, zatímco jsem mačkal polštář do obličeje. Měl jsem dojem, že na
tom těle ležím celé hodiny. Konečně sebou přestalo zmítat. Na okamžik znehybnělo,
pak v něm ještě krátce škublo a zůstalo už bez pohybu. Až potom jsem se odvalil.
Stáhnul jsem polštář a uviděl v měsíčním světle, že se výraz té tváře vůbec
nezměnil, podržela si svůj prázdný, vyprahlý pohled až do posledka, dokonce i
v udušení. Zatlačil jsem jí palcema víčka a chvíli podržel, až tak zůstaly.
Pak jsem si šel zase lehnout.
Chvíli jsem ležel s dekou
přetaženou přes obličej a namlouval jsem si, jak jsem to proved pěkně potichu,
když mě sykot od Scanlonovy postele upozornil, že přece ne tak docela.
"Jen klid, náčelníku," povídal.
"Klid. Všecko je v pořádku."
"Kuš," zašeptal jsem. "Kuš a
chrápej."
Chvíli bylo ticho; pak jsem ho
uslyšel syčet znova. "Hotovo?" ptal se.
Řek jsem mu, že jo.
Kesey Ken: Vyhoďme ho z kola ven, Odeon, Praha 1988 (strana 47-48, 202, 272-273)
Kolektiv autorů: Slovník světových literárních děl A-L, Odeon, Praha 1988