Pojetí
spravedlnosti jako slušnosti odpovídá původnímu stavu rovnosti, stavu přírody
v tradiční teorii společenské smlouvy. Tento původní stav si ovšem nesmíme
představovat jako nějaký skutečný historický fakt, neřku-li jako nějaké
primitivní stadium kultury. Musíme ji chápat jako čistě hypotetickou situaci,
charakterizovanou tak, aby to vedlo k určité koncepci spravedlnosti. K
podstatným vlastnostem této situace patří, že nikdo nezná své místo ve
společnosti, své třídní postavení nebo sociální status; nikdo ani nezná své
šance při rozdělování přírodních vloh a schopností, ani svou inteligenci,
sílu apod. Budu dokonce předpokládat, že smluvní strany neznají své koncepce
dobra ani své speciální psychologické sklony. Principy spravedlnosti jsou
zvoleny za závojem nevědomosti. To zaručuje, že nikdo není zvýhodněn nebo
znevýhodněn při výběru principů v důsledku přírodních náhod nebo nahodilostí
společenských okolností. Protože všichni jsou obdobně situovaní a nikdo není
s to si vymyslet principy, které by upřednostnily jeho specifickou situaci,
jsou principy spravedlnosti výsledkem slušné dohody nebo jednání. Neboť za
daných podmínek původního stavu, totiž symetričnosti vzájemných vztahů každého
jedince, je tato počáteční situace přijatelná pro jedince jako mravní subjekty,
jak budu předpokládat, tj. pro rozumné bytosti, které prosazují své vlastní
cíle a mají smysl pro spravedlnost.
Mohli bychom říci, že tento půvoní stav je přiměřeným počátečním status quo a
že tudíž základní dohody, k nimž se v této situaci dospělo, jsou slušné.
To vysvětluje vhodnost označení spravedlnost jako slušnost.
Vyjadřuje myšlenku, že principy spravedlnosti byly dohodnuty v nějaké
počáteční situaci, která je slušná. Toto označení neznamená, že pojmy
spravedlnosti a slušnosti jsou totožné, o nic více, než by obrat poezie
jakožto metafora znamenal, že pojmy poezie a metafora jsou totožné.
Spravedlnost jako slušnost začíná,
jak jsem řekl, jednou vůbec nejobecnější volbou, kterou lidé mohou společně
učinit, totiž výběrem prvotních principů pojetí spravedlnosti, jež má usměrňovat
všechny budoucí kritiky a reformy institucí. Jestliže si tedy vybrali nějaké
pojetí spravedlnosti, lze pak předpokládat, že si musejí zvolit i nějakou ústavu
a legislativu k vydávání zákonů atd., to vše ve shodě s principy spravedlnosti,
na nichž se původně dohodli. Naše společenská situace je spravedlivá, je-li taková,
že se touto posloupností hypotetických dohod dospělo k obecnému systému pravidel,
který ji vymezuje. Předpokládejme navíc, že bylo zvoleno konkrétní pojetí spravedlnosti.
Pak bude platit, že si lidé angažovaní ve společenských institucích budou moci
navzájem říci, kdykoliv tyto instituce budou splňovat tyto principy, že spolupracují
za podmínek, na nichž by se dohodli, kdyby byli svobodní a rovnoprávní a jejich
vzájemné vztahy by byly slušné. Všichni by mohli o své situaci říci, že splňuje
podmínky, které by uznali v nějaké počáteční situaci, která představuje široce
přijímaná a rozumná omezení na volbu principů.
Všeobecná uznání tohoto faktu by umožnilo veřejné přijetí odpovídajících principů
spravedlnosti. Žádná společnost není ovšem systémem spolupráce, na níž by se lidé
v doslovném slova smyslu dobrovolně podíleli; každý člověk se při narození octne
v některé konkrétní pozici nějaké konkrétní společnosti a povaha této pozice materiálně
ovlivňuje jeho životní vyhlídky.
Společnost, která splňuje principy spravedlnosti jako slušnosti, se však natolik
přibližuje společnosti s charakterem dobrovolného systému, pokud je to jenom možné.
Uspokojuje totiž principy, s nimiž by svobodní a rovnoprávní lidé za slušných
podmínek souhlasili.
V tomto smyslu jsou její členové autonomní a závazky, které uznávají, přijímají
dobrovolně.
Spravedlnost jako slušnost je v
jednom ohledu charakterizována tím, že se účastníci počáteční situace chovají
racionálně a navzájem nezainteresovaně. To neznamená, že jsou egoisté, tj.
jedinci projevující pouze nějaký druh zájmů, dejme tomu o bohatství, prestiž
nebo nadvládu. To je třeba chápat tak, že neprojevují zájem o zájmy jiných.
Měli by předpokládat, že dokonce jejich duchovní cíle mohou být protichůdné
tak, jako jsou protichůdné cíle stoupenců různých náboženství. (...)
Počáteční situace musí být charakterizovaná úmluvami, které jsou široce
přijímané.
Při vypracování koncepce spravedlnosti
jako slušnosti je jedním hlavním úkolem zjevně určení toho, které principy by byly
zvoleny v původním stavu. (...) Jakmile si však myslíme, že se principy spravedlnosti
vyvinuly z původní dohody v situaci rovnoprávnosti, jak lze podotknout, je otevřenou
otázkou, zda by byl přijat princip užitku. Na první pohled se to sotva zdá být
pravděpodobné. Lidé, kteří se pokládají za rovnoprávné osoby s právem klást vzájemné
požadavky, by stěží souhlasili s principem, který snad požaduje pro některé osoby
nižší životní vyhlídky jen kvůli tomu, aby se jiní lidé těšili z větší sumy výhod.
Protože každý člověk má touhu chránit své zájmy, možnost uplatňovat své pojetí dobra,
nikdo nemá žádný důvod souhlasit s trvalou ztrátou pro sebe sama, aby celkově
přivodil větší prospěch pro jiné. Bez silných a trvalých altruistických motivů by
žádný rozumný člověk nepřijal nějakou základní strukturu pouze proto, že maximalizuje
algebraickou sumu výhod bez ohledu na trvalé účinky na jeho vlastní práva a zájmy.
(...)
Budu naopak tvrdit, že by si lidé
v počáteční situaci zvolili spíše dva různé principy: první postuluje rovnost
základních práv a povinností, kdežto podle druhého platí, že sociální a ekonomické
nerovnosti, například nerovnosti bohatství a pravomoci, jsou spravedlivé pouze
tehdy, jestliže vyúsťují v kompenzující blaho pro kohokoliv, zvláště pak pro
nejméně zvýhodněné členy společnosti. Podle těchto principů nelze ospravedlnit
instituce, založené na tom, že strádání některých lidí je kompenzováno větším
dobrem v úhrnu. Může snad být účelné, ale nikoliv spravedlivé, že někteří lidé
mají méně, aby jiní mohli prosperovat. Není však nespravedlivé, má-li několik
málo osob větší výhody, pokud se tím zlepšuje situace lidí, kteří takové
štěstí nemají. Intuitivně tu jde o tuto myšlenku,
jestliže blahobyt každého jedince závisí na kooperaci, bez níž by nikdo nemohl
vést uspokojivý život, měly by být výhody rozděleny tak, aby přiměly k ochotné
spolupráci každého člověka, včetně těch nejméně dobře situovaných.
To lze však očekávat jenom tehdy,
jsou-li pro to navrženy rozumné podmínky.
Rawls John: Teorie spravedlnosti, Victoria Publishing, Praha 1995 (strana 21-23)