Julius Fučík - Reportáž psaná na oprátce (1945)
Fučíkova motáková próza vznikla ve ztížených podmínkách vyšetřovací vazby.
Cela 267

       Sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím. To znám. Kolikrát jsem šlapal tuto vzdálenost po sosnových prknech pankrácké cely! A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš jasně viděl následky zhoubné politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínali na kříž, před celou chodí němečtí hlídači a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit zrady. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlédne? Kolika tisíci celami už si musilo lidstvo šlapat cestu vpřed? A kolik jich ještě zbývá? Ach, nerudovské Jezulátko, té cesty lidstva ke spasení stále ještě konec není. Ale: už nespi, už nespi!
       Sedm kroků tam, sedm kroků zpátky. Na jedné stěně sklápěcí kavalec, na druhé stěně smutně hnědá polička s hliněným nádobím. Ano, to znám. Teď je to tu trochu zmechanizováno, topení je ústřední, kbelík je nahrazen splachovacím klozetem - a hlavně lidé, hlavně lidé jsou zmechanizováni. Jako automat. Zmáčkni knoflík, to jest zarachoť klíčem ve dveřích cely nebo otevři špehýrku a vězňové vyskočí, ať dělají co dělají, postaví se v pozoru za sebou, otevři dveře a starosta cely vyrazí jedním dechem:
       "Achtung! Celecvózíbnzechcikbelegtmittrajmanalesinordnung." Tak tedy: 267. To je naše cela. Ale na téhle cele automat nefunguje zcela přesně. Skáčou jen dva. Já zatím ležím na slamníku pod oknem, ležím na břiše, týden, čtrnáct dní, měsíc, šest neděl - a znovu se rodím: už otáčím hlavou, už zvedám ruku, už se zvednu na loktech, už jsem se dokonce pokusil obrátit na záda ... Rozhodně rychleji se to píše, než žije.
       Teď nastaly dny, kdy už jsem nemohl pochybovat, že žiju. Bolest, rodná sestra života, připomínala ho velmi zřetelně. I Pankrác už se dovídala, že jsem jakýmsi nedopatřením živ, a přicházely první pozdravy: silnými zdmi, které zněly ťukáním, i očima chodbařů, když rozdávali jídlo.
       Jen moje žena nevěděla o mně nic. Sama na cele, jen o poschodí níž a o čtyři kobky dál, žila v úzkostech a nadějích, až jí sousedka na ranní půlhodince pošeptala, že už je se mnou konec, že prý jsem na cele podlehl ranám z výslechu. Pak bloudila po dvoře a svět se s ní točil a ani necítila, jak jí dozorkyně pěstmi v obličeji poskytuje útěchu a snaží se ji zahnat do řady, která znamená regulérní vězeňský život. Co asi viděly její velké, dobré oči, když se pak bez pláče dívaly po bílých stěnách kobky? A druhého dne zase jiná zvěst, že ne, že jsem nebyl docela utlučen, že jsem však neunesl bolest a oběsil se v cele.
       A já se zatím hemžil na ubohém slamníku a každého večera a každého rána se úporně obracel na bok, abych mohl Gustině zazpívat písně, které měla ráda. Jak je mohla neslyšet, když jsem do nich vkládal tolik vroucnosti?
       Dnes už ví, dnes už slyší, ačkoli je vzdálenější než tenkrát. A dnes už i dozorci vědí a zvykli si, že cela 267 zpívá, a už ani nehartusí za dveřmi, aby bylo ticho.
       Cela 267 zpívá. Zpíval jsem si celý život, nevím, proč bych měl přestat právě na konci, kdy se žije nejintenzivněji. A otecko Pešek? Ach, to je neobyčejný případ! Zpívá vášnivě rád. Nemá ani hudební sluch, ani hlas, ani hudební paměť, ale miluje zpěv takovou krásnou a oddanou láskou a nalézá v něm tolik radosti, že ani neslyším, kdy klouže z tóniny do tóniny a tvrdošíjně zpívá "g", kde tvoje uši přímo touží po "a". A tak zpíváme, když se vtírá stesk, zpíváme, když je veselý den, zpěvem provázíme kamaráda, který odchází a s nímž se snad už neshledáme, zpěvem vítáme dobré zprávy z bojiště na východě, zpíváme pro útěchu a zpíváme z radosti, tak, jak lidé zpívají odedávna a budou zpívat, dokud budou lidmi.
       Není života bez zpěvu, jako není života bez slunce. A my tady potřebujeme zpěv dvojnásob, protože slunce k nám nepřichází. Číslo 267 je cela severní, jen v letních měsících na několik okamžiků nakreslí zapadávající slunce na východní stěnu stín mříží - a jak otecko stojí opřen o kavalec, dívá se na tu letmou sluneční návštěvu ... a to je ten nejsmutnější pohled, jaký tady můžeš spatřit.
       Slunce! Tak štědře svítí ten okrouhlý kouzelník, tolik zázraků činí před lidskýma očima. A tak málo lidí žije na slunci. Bude. Ano, bude svítit a lidé budou žít v jeho paprscích. Je krásné vědět to. A přece bys tak rád věděl něco neskonale méně důležitého: bude svítit - také pro nás ještě?
       Naše cela je cela severní. Jen někdy v létě, když se den vydaří, vídáme slunce zapadat. Ach, otecko, chtěl bych jednou přece vidět východ slunce.


Internet