Levicově orientovaný francouzský filosof, prozaik, dramatik, esejista a literární kritik. Středoškolský profesor, hlavní představitel ateistického existencialismu. Podněty ze studia fenomenologie (Husserl, Scheler, Jaspers a Heidegger) využil v práci o transcendenci lidského ega a v teorii emocí. Vyjadřoval pocity člověka vykořeněného ze společnosti a bojujícího proti pocitům úzkosti a beznaděje. Ve svých románech se zabýval hledáním osobní svobody člověka a sociálně spravedlivé společnosti. Jeho filosofický koncept je dualistický - na jedné straně je vědomí, které ví o sobě, vztahuje se ke svému bytí a tímto vztahem překračuje svou danost, vůči svému bytí je svobodné, je bytím pro sebe (odtud Sartrova teze o tom, že v případě člověka existence předchází esenci, člověk žije tím, čím ještě není, a je sám sobě neustálým projektem) a je s to klást otázku po bytí. Proti vědomí stojí věcné bytí, které Sartre charakterizuje jako bytí v sobě (je pouze tím, čím jest). Jednání člověka není předem determinováno, je pouze vázáno na jeho situaci, kterou však svým jednáním mění (člověk je tím, čím ještě není, je existencí v možnostech, svobodou, jejíž tíži musí nést, je ke své svobodě "odsouzen"). Zaujímal kritický postoj k imperialistické společnosti, kolonialismu, rasismu a politickým poměrům v tzv. "kapitalistických" státech. Po vystudování 'Ecole Normale Supérieure' učil na několika gymnáziích v různých částech Francie. Během druhé světové války se dostal na devět měsíců do válečného zajetí, v roce 1941 se připojil k hnutí odporu. Spolu se svou dlouholetou přítelkyní Simonou de Beauvoirovou založil v roce 1945 časopis 'Les Temps Modernes' a řídil jej až do své smrti. Po válce se stal členem komunistické strany, v roce 1956 z ní však na protest proti sovětské intervenci v Maďarsku vystoupil. Podnikl značné množství cest (mj. do Sovětského svazu, Spojených států, Egypta, Číny a Kuby, přednášel i v Praze) a angažoval se v mnoha politických i sociálních problémech (alžírská válka 1954-62, vietnamská válka 1964-68, studentská hnutí v roce 1968). Koncem šedesátých let se ještě jednou vrátil k problému umění a vzdálil se svému pojetí existencialistického marxismu. Na konci života byl blízký maoismu a radikální levici. V roce 1964 byla Sartrovi udělena 'Nobelova cena' za literaturu, ten ji však na protest proti buržoazním hodnotám společnosti odmítl přijmout. Zemřel v rodné Paříži.

Odborná stránka o Sartrovi