Vědecko-fantastická literatura (science fiction, sci-fi)
Žánr fantastické literatury (utopie), čerpá z poznatků moderní vědy a techniky, předjímá jejich možné důsledky pro člověka. Původ v. l. se odvozuje z mýtů a její počátky lze nalézt už ve 4. století př. n. l. (Diogénův hrdina vyslaný na Měsíc). Za první "proto-sci-fi" se považuje příběh o cestě na Měsíc syrsko-řeckého satirika a cestovatele Lúkiána ze Samosaty (asi 126-190 n. l.) Vera Historia (Pravdivé příběhy). Moderní v. l. se odvíjí od utopické literatury (T. More, T. Campanella, F. Bacon). V 17. a na zač. 18. století vyšlo více než 200 titulů věnovaných fantastickým cestám (Cyrano de Bergerac, J. Swift). R. 1818 vyšel Frankenstein, neboli Moderní Prométheus M. W. G. Shelleyové, kt. pokládá základy moderního žánru v. l. a je považován za první skutečný sci-fi román. Dalšími milníky žánru jsou díla E. A. Poa, J. Vernea a H. G. Wellse. Koncem 19. století vzniklo pro v. l. důležité médium pulp magazine - časopis tištěný na levném papíře, kt. rozšířil v. l. mezi široké vrstvy. Tzv. zlatý věk v. l. je spojován se zač. 30. let a s časopisy H. Gernsbacka Amazing Stories a J. W. Campbella ml. Astounding Stories, kt. vytvořily čtenářskou obec i vymezily pravidla samotného žánru. Základy české v. l. budovali v době mezi válkami autoři typu K. Čapka, J. Haussmanna či J. Weisse, kteří v. l. považovali za formu společenské reflexe, a pak autoři typu K. Hlouchy, V. (Slávy) Jelínka, či krále českých space oper J. M. Trosky, jimž byla v. l. prostorem pro napínavé dobrodružné příběhy. Období do zač. 50. let charakterizovala tzv. "technologická v. l.", v níž nejvyšší úrovně dosahovala díla autorské dvojice Faukner-Charous (pseudonym R. V. Fauchar). Na tento typ v. l. navázal V. Babula, F. Běhounek, W. Günsberg ad. V polovině 60. let začali publikovat J. Koenigsmark, J. Nesvadba, L. Souček, J. Pecinovský; v 70. letech začali publikovat K. Blažek, L. Freiová, O. Neff, J. Veis, Z. Volný; v 80. a 90. letech jsou to především autoři kolem ceny Karla Čapka V. Kadlečková, I. Kmínek, F. Novotný. K nejvýznamnějším moderním autorům žánru patří: B. W. Aldiss, I. Asimov, R. Bradbury, O. S. Card, A. C. Clarke, M. Crichton, P. K. Dick, U. K. Le Guinová, R. A. Heinlein, F. Herbert, R. Holdstock, R. E. Howard, A. L. Huxley, I. A. Jefremov, H. P. Lovecraft, G. Orwell, F. Pohl, R. Silverberg, C. Simak, R. Sheckley, Arkadij a Boris Strugačtí, T. Sturgeon, A. E. van Vogt, K. Vonnegut jr., J. Wyndham, R. Zelazny. S. f. se v současnosti dělí na mnoho proudů a stylů, např. soft sci-fi zabývající se filosofickými nebo sociálními motivy (S. Lem), hard sci-fi, kt. se možná co nejméně odchyluje od původní sci-fi a pevně se drží vědeckého nebo pseudovědeckého podkladu (K. Pacner, Cesta na Mars 1998-1999, 1979), space opera vesmírné dobrodružné příběhy (Star Trek), kyberpunk, zabývající se rozvojem techniky a především počítačů (W. Gibson, B. Sterling), fantasy, s hlavním motivem zápasu dobra se zlem s prvky magie (J. R. R. Tolkien). Směrodatné teoretické práce o v. l. jsou - C. M. Kornbluth Vědeckofantastický román (1959), P. Nichols Encyklopedie science fiction (1979), W. Aldiss Flám na bilión let (1986), české pak - Něco je jinak (1981), Tři eseje o české sci-fi (1985) a Všechno je jinak (s A. Kramerem, 1987) O. Neffa a Encyklopedie literatury science fiction (1995) O. Neffa a J. Olši jr.

Kolektiv autorů: Všeobecná encyklopedie Universum, Odeon, Praha 2001