Z řeckého neznámý, nepoznatelný. Přesvědčení, že člověk
nemůže poznat nic, co přesahuje jeho zkušenost - základy světa,
poslední příčiny věcí, náboženské skutečnosti. Někdy znamená skepsi
vůči pozitivnímu náboženství. Představitelem agnosticismu je např.
Hume, Kant a různé proudy
pozitivismu.
Symbolický obraz nebo příběh s mnoha významy. Později obraz
nebo příběh, v němž jednotlivé osoby a věci zastupují či znamenají něco
jiného. Kdo chce alegorii rozumět, musí znát klíč (vědět, kdo znamená
koho). Např. Orwellova 'Farma
zvířat' je alegorií totalitního státu (kdo to netuší, nerozuměl by jí).
Protiklad, rozpor, spor. Konflikt dvou tvrzení, původně totéž
co paradox. Řekne-li někdo o sobě, že lže, mluví pravdu? Kolik zrn je
třeba dát k sobě, aby vznikla hromada zrní?
Kant uvádí čtyři základní antinomie:
1. Konečnost - nekonečnost světa.
2. Co existuje, je jednoduché nebo složené z jednoduchého -
nic jednoduchého neexistuje.
3. Příčinnost - svoboda.
4. Svět musí mít absolutně nutnou příčinu - žádná absolutně
nutná bytost neexistuje.
Nerozlišené, bezmezné. Od Anaximandra
označení pro původní beztvarou látku, chaos (propast, moře), z něhož
se vynořují jasná a tvarem vymezená jsoucna a do něhož zase upadají.
Ženský a temný princip (prazáklad světa) v protikladu k jasnému kosmu.
Necesta, neprůchodnost. Pochybnost, nesnáz, logická nemožnost,
kudy cesta nevede. Obtížný nebo neřešitelný problém, obvykle z oblasti
logiky nebo matematiky, v současnosti nazývaný většinou antinomie nebo
paradox. Aporie se staly zejména Zénónovou
doménou (nemožnost pohybu).
Počátek, vedení, vláda. První jde ten, kdo vede, proto počátek
také vládne. V úvahách předsókratovských filosofů
nad tím, jaký je počátek světa, nejde vůbec o historické zkoumání,
nýbrž o to, co ve světě převládá či vládne. Ostatně dodnes se zajímáme
o původ člověka nebo nějakého zvyku, protože víme, že na něm zanechal
nějakou stopu. Firma nese jméno svého zakladatele, který jí tak vládne
i po smrti.
Původně zločin proti obci, jímž se provinil, kdo se nechtěl
účastnit společné bohoslužby. Ve starověku časté obvinění proti
Židům, později i křesťanům. V novověku postoj, odmítající boha a
náboženství. Vědecký ateismus je přesvědčen, že tento postoj plyne
z vědy. Masovým jevem se ateismus stal až v 19. a 20. století.
Prastará myšlenka, že za povrchní rozmanitostí světa se skrývá
jeho pravá podstata, která je jednotná a zrnitá. Svět je pak atomy a
prázdno (Démokritos) a všechno lze vysvětlit jen
kombinacemi stejných částic. V novověku se myšlenka oživila v pozměněné
podobě a u Antoineho Laurenta de Lavoisiera (1743-1794), Johna
Daltona (1766-1844) a Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva (1834-1907)
se stala základem moderní chemie a fyziky. Současný atom ovšem není
nedělitelný, nýbrž velice složitá a dynamická struktura.
To, co se ctí, cení, uznává. Základní tvrzení, které se nedokazuje,
nýbrž přijímá jako východisko dokazování. Původně se axiomy chápaly jako
přirozené a samozřejmé, ale např. objev neeuklidovských geometrií ukázal,
že jejich platnost je spíše konvenční. V logice se mluví o axiomech
identity, sporu, vyloučeného třetího a o axiomu dostatečného důvodu.
Nejširší společné uznání pro všechno, co jest. Filosofie podle
Platóna začíná údivem nad tím, že něco jest, nad
zázrakem bytí. Nejstarší filosofové se pokoušeli vyzkoumat původ bytí a
pokládali za něj některý ze živlů, případně boj anebo zásah demiurga.
Křesťanská filosofie ztotožnila bytí se stvořením a pokládala za dílo
boží. V novověku otázku bytí zastínila otázka jistého poznání
(Descartes), později historického dění a vznikání
(Hegel). Ve 20. století otázku bytí - včetně rozdílu
mezi být a být nějaký nebo být něčím - obnovil Heidegger,
který si všiml zejména různých způsobů bytí. Na rozdíl od předmětů,
které jsou nám po ruce a slouží k něčemu, a od těch, které se v našem
světě pouze vyskytují a které nezaujetě pozorujeme, je člověk bytím na
světě, jemuž o toto jeho bytí neustále jde, jemuž na něm záleží.
Původně proces vzniku městských a občanských společností, které se
neopírají o rodová privilegia, místní tradice a sdílené náboženství. Později
i souhrn návyků, schopností, institucí a pravidel, jež takovou společnost
charakterizují. Každá civilizace je v zásadě otevřená, přístupná každému,
kdo se přizpůsobí jejím pravidlům, bez ohledu na to, odkud pochází a
jaké má přesvědčení.
Vedle prostoru základní forma (kategorie a podmínka)
každé smyslové zkušenosti (Kant). Podle
Aristotela vzniká čas počítáním pravidelných pohybů
(např. dne a noci), Augustin upozornil na to, že v naší zkušenosti je čas
minulost, přítomnost a budoucnost, jejichž propojení je cílem duše. Odtud
rozlišujeme vnější (objektivní, měřitelnou) a vnitřní (subjektivní,
proměnlivou) stránku času, který pro nás jednou utíká, jindy se vleče.
Zkušenost času vzniká v přítomnosti, která však není bodová (bezrozměrná),
nýbrž zahrnuje i bezprostředně minulé a nastávající
(Husserl). Čas není
něčím mimo nás, nýbrž sama naše existence je časová (máme čas), žijeme a
jsme nejen v čase, nýbrž jako čas (Heidegger). Proto čas hraje takovou
roli v každém příběhu, ve vyprávění (Ricouer) a v jazyce vůbec (gramatický
čas). Časová je i lidská odpovědnost (držet slovo dané v minulosti),
dějinnost a naděje.
Názor, který uznává existenci boha a jeho stvoření, popírá však
jakýkoli jeho další vliv či zájem o svět - bůh je jako hodinář, který
svět postavil a nechává dále běžet. Člověk se tedy musí obejít bez boha.
Tím se deismus stal předchůdcem novověkého osvícenství a ateismu. K jeho
představitelům patří Newton, Locke,
Hume, Voltaire nebo
Lessing.
Podle zavražděného amerického prezidenta Abrahama Lincolna
(1809-1865) vláda lidu, lidem a pro lid. Je nejen vládní forma, nýbrž
celý způsob života, který nahrazuje autoritu věcnou diskuzí, přiznává
platnost názoru většiny a v němž rovnost a svoboda platí za nejvyšší
společenské hodnoty. V politické oblasti se to projevuje účastí všech
občanů na rozhodování ve veřejných záležitostech (přímo nebo nepřímo,
volbou parlamentu), ochranou práv menšin a opozice adůrazem na dodržování
základních svobod.
Příčinná podmíněnost. Názor, že každé dění včetně lidského jednání
je nutným důsledkem podmínek a příčin. Na tomto předpokladu stojí exaktní
vědy, pojem přírodního zákona a možnost předpovědi. Jak je tomu ale s
lidským jednáním? Běžnou zkušenost našeho svobodného rozhodování se někteří
filosofové (Leibniz) snaží smířit s determinismem tím,
že mezi determinující podmínky zahrnují i naši tendenci rozhodnout se tak a
ne jinak. Podle jiných deterministů je lidská svoboda pouhou subjektivní iluzí.
Původně nauka, učení, později závazné učení církve - kdo je nesdílí,
nepatří k dané církvi. Nedokazatelné tvrzení, opírající se pouze o víru.
Obecněji tvrzení či nauka, o níž není dovoleno pochybovat. Dogmatismus
nekriticky lpí na jistém názoru nebo nauce, případně vnucuje tento názor
druhým lidem bez argumentů nebo dokonce s použitím různých forem nátlaku.
Já. Filosofické a psychologické těžiště a střed jedinečné lidské
osoby, jejího prožívání a sebeprožívání. Východisko jednání a zájmu i
lidských vztahů vůči ty. Pojem později použil Freud
pro označení vlastní, autentické a dospělé složky lidské psychiky v
protikladu k (nedospělému) id a často represívnímu či ideologickému superego.
Poznání, vědění, schopnost. Část filosofie zabývající se poznáním.
Studuje zejména postupy a možnosti poznání ve vědě a otázku pravdivosti
poznání. Ani vědecké poznání není možné bez předpokladů - vychází vždy z
předběžného porozumění tématu (pojmy, kladení otázek, rozlišení důležitého
od nedůležitého), pro něž se nověji užívá termín paradigma
(Kuhn). Když
paradigma vyhovuje, mluvíme o kumulativní fázi vědy (stačí hromadit nové
poznatky). Ty se však často dostávají do sporu s paradigmatem, až nastane
krize a paradigma je třeba změnit. Obtížím s odpovědí na otázku pravdy se
dnešní epistemologie snaží vyhnout tím, že zdůrazňuje kritizovatelnost
(vyvratitelnost) vědeckých tvrzení (vědecká teorie musí poskytovat možnost
vyvrácení čili falzifikace).
Vývoj. Představa, že změny věcí jsou součástí změn dlouhodobých,
souvislých a vedoucích určitým směrem. Od 18. století
(Vico) celková představa světa jako neustálého
vývoje směrem ke složitějším a diferencovanějším formám v přírodě či
kultuře. Postupný vývoj k lepšímu se někdy nazývá pokrok.
Výskyt, přítomnost jsoucího. Sama skutečnost bytí jednotlivého
jsoucího s důrazem na jeho jednotlivost a zpravidla i nahodilost.
Středověká filosofie rozvinula protiklad existence jako aktuálního bytí
zde a podstaty, esence, jako ideálního a obecného určení bytosti či
jsoucna. Tento strom zde je jednotlivou existencí esence stromu. I v
Hegelově filosofii je existence zvnějšněním
podstaty ducha. V moderní filosofii přechází důraz na jednotlivou,
konkrétní existenci, zejména člověka (Kierkegaard).
Právě lidská (tedy naše) existence je východiskem veškerého poznání,
zkušenosti, ale i usilování (intence, Husserl) a
svobody. Existence člověka přitom není jen nějakým výskytem předmětu
(Heidegger), nýbrž pobytem (dasein), údělem bytosti,
jíž na jejím bytí záleží a která ví, že je konečná, smrtelná. Existence
není izolovaný a svrchovaný subjekt, nýnrž je pobytem na světě, který
přehlíží, přičítá si svoji minulost a je neustálou starostí o budoucí.
Dramatičnost lidské existence jako prázdné svobody ke tvoření sebe
sama zdůrazní existencialismus (Sartre,
Camus), současná filosofie staví do popředí otázky
odpovědnosti, existence jako východiska vztahů ke druhému (já a ty,
Buber) a etiky vůbec (Lévinas).
Obrazotvornost, představivost, obrazivost. Jedna ze základních
poznávacích funkcí vedle vnímání a myšlení. Spočívá
v kombinování a rozvíjení představ předmětů, symbolů nebo událostí,
které nejsou bezprostředně vnímány, a ve vytváření nových představ.
Charakteristickým rysem fantazie je spojování reality a představy.
Rozlišuje se fantazie automatická (sny, halucinace, fantazma),
reprodukční, jež vzniká na základě vybavení a kombinace vjemů, a
tvůrčí (kreativní), např. fantazie umělecká. Funkcí fantazie je mimo
jiné uvolnění psychického napětí a náhradní uspokojení neuspokojených
potřeb. V nepřizpůsobené podobě může znamenat únik od reality. Lidé se
liší kvalitou fantazie. Bohatou fantazií vynikají děti, zejména proto,
že nejsou schopny náležitě rozlišit realitu od představy.
Jev. To, co je jeví, vystupuje na světlo. To, co se člověku
samo ukazuje a tak, jak se toto samo ukazuje, pokud možno očištěno
od jeho přání, představ, potřeb. Když se v novověku rozpadla naivní
víra v možnost pravého poznání světa tak, jak sám o sobě jest, opírá
se možnost poznání o čisté fenomény, jež nejsou pouze subjektivní.
Protikladem je u Kanta věc o sobě.
Z řeckého vznikat, růst, plodit. Fysis znamená živou přírodu,
všechno to, co na světě vzniklo a vzniká, roste, množí se. Podobně
latinské natura (rodit se). Odtud také důležité rozlišení věcí, jež
jsou fysei (tedy od přírody), a jež člověk nemůže měnit, a těch, jež
jsou nomó, čili z lidského zákona či ustanovení. V latině je
protějškem přírody cultura - to, co vzniká a udržuje se lidským
úsilím a činností. Ve filosofii užití fysis znamená často povahu,
přirozenost věci.
Z řeckého rod, pokolení. Zkoumání rodových vztahů a rodokmenů,
přeneseně popis postupného vzniku. Věda o vztahu mezi lidskými jedinci,
který vyplývá z jejich rodového původu, a o důsledcích příbuzenských
vztahů. Popisná genealogie, rodopis, přináší výsledky základního
badatelského charakteru i pomocného historického rázu. Je podkladem
genealogie teoretické, usilující stanovit základního pravidla
genealogického vývoje.
Myšlenkový a náboženský proud pozdní antiky, vzniklý na Blízkém
východě prolínáním mysterijních náboženství a filosofie. Jádrem
gnosticismu je myšlenka vysvobození či záchrany lidské duše z vězení
hmoty a těla poznáním (gnósis) vztahů mezi lidským a božským. Toto
poznání není přístupné každému a vyžaduje zvláštní zasvěcení.
Gnosticismus ovlivnil rané křesťanství v Sýrii, Palestině a Egyptě.
Spojení, smlouva, správný poměr, soulad, souzvuk. Od
pýthagorejců všudypřítomný základ řádu
světa, který není zjevný na první pohled. Tak hudební harmonii
tónů odpovídají poměry délek na struně i pměry sfér, na nichž
se pohybují nebeská tělesa. Vyrovnanost navozující dojem klidu,
míru, pohody. Harmonie neoddělitelně přináleží ke kráse.
Etický princip ve starém Řecku (kyrénská škola), podle nějž má být
slast považována za nejvyšší dobro a kritérium jednání. Snaží se redukovat
mnohotvárnost a vrstevnatost etických požadavků na úsilí o požitek.
Dosažení slasti a vyhnutí se utrpení má být hlavním cílem a motivem
člověka (Epikúros, Bentham,
Mill).
Domněnka, předpoklad. Výchozí a podmíněné, dosud neprokázané
tvrzení nebo vysvětlení, jež se předkládá na zkoušku ke kritickému
ověření (verifikaci), případně k vyvrácení (falzifikaci) experimentem.
Moderní teorie poznání klade menší důraz na důkazy správnosti hypotéz,
které jsou často nemožné nebo neúplné, a zdůrazňuje naopak význam
vyvracení hypotéz. Proto připouští jen takové hypotézy, u nichž lze
stanovit podmínky vyvrácení, a odmítá nevyvratitelné hypotézy, jež
žádné podmínky platnosti neobsahují.
Původně vzhled, podoba, vidina. V obecném smyslu myšlenka,
záměr, koncept. Pojmy a představy ducha, jež nejsou odvozeny ze
zkušenosti, nýbrž dány předem a zkušenosti teprve umožňují - aby
člověk mohl poznat kruh, musí mít ideu kruhu. Původ ideje
vysvětluje Platón
jako vzpomínku duše na to, co spatřila před narozením v
božském světě, světě dokonalých věcí a věčných idejí. Skutečnost
ideje jako něčeho, co zkušenosti předchází a co ji umožňuje,
obhajoval v moderní době Husserl.
Původně osvícenská forma platónské
vlády filosofů. Později program Condillacových
žáků, kteří chtěli na základě přesné znalosti společnosti i psychologie
stanovit praktická pravidla výchovy, etiky a politiky. Na to navázal
Comte i Marx. Dnes
zpravidla myšlenkový systém, který předstírá, že je názorový, ač ve
skutečnosti slouží určitým zájmům, zejména udržení moci jisté skupiny.
Z latinského nerozdělený, nedělitelný. Postoj, který zdůrazňuje
stanovisko a zájem dospělého a soběstačného jednotlivce. Společnost
chápe jako účelové sdružení svobodných lidí a všechny další společenské
jevy odvozuje i hodnotí z hlediska jejich svobody, jejich potřeb a zájmů.
Přehlíží závislost člověka na druhých, např. v dětství, i význam lidských
vztahů. Individualismus je důležitý ve filosofii, ekonomii, právu a literatuře,
jako společensko-vědní směr byl inspirován Weberem.
Každý ucelený znakový a symbolický systém. Přirozený jazyk
je nejširší a základní symbolický systém, v němž a jímž nejen
hovoříme, ale také myslíme a vnímáme věci, a který je nezbytným
základem všech ostatních jazyků. Do specificky lidského světa
jazyka vstupujeme v dětství, jak se nám otevírá svět prostřednictvím
mateřského jazyka, na jehož základě se pak můžeme učit jazykům cizím,
případně definovat i jazyky umělé nebo dokonce strojové. Studiem
jazyků se zabývá lingvistika. Na jazyku rozlišujeme stránku
významovou (sémantika), formální (syntaxe), lexikální (slovník),
fonetickou (výslovnost), slohovou (styl) či historickou.
Je důležité rozlišovat jazyk jako symbolický systém vůbec, jazyk
jako určitý jazykový systém (včetně slovníku a gramatiky), jazyk jako
jistý typ či rovinu užívání tohoto systému (diskurs) a jednotlivé
jazykové či řečové akty (promluvy). Výslovným předmětem filosofického
zkoumání se jazyk stává u Aristotela, myšlenka
umělých a univerzálních jazyků se objevuje u
Komenského a Leibnize,
jedním z ústředních filosofických témat se stává ve 20. století,
zejména díky filosofii jazyka.
Obecné označení pro cokoliv, co jest. Antická filosofie
zdůrazňovala trvalost jsoucna (jsoucno je to, co trvá ve změnách),
novověká filosofie ověřitelnost ve skutečnosti. Současná filosofie si
všímá způsobu, jakým se z celku zkušenosti vydělují jednotlivá jsoucna,
a role jazyka v tomto postupu.
Základní kategorie estetiky vyjadřující kladný estetický
zážitek, nejvyšší estetickou hodnotu, něco výjimečného a mimořádného,
co je spojeno s obdivem, údivem, úžasem, co je nějak výrazné, ideální,
nebo co způsobuje radost. Krása je někdy viděna jako "jednota v
rozmanitosti", jindy jako "zřetelná dokonalost". Podle
Platóna souvisí krása s nádherou pravdy, podle
Aristotela je spojena s řádem. Prožitek krásy
je důkazem bytostného sladění člověka a bytí. Opakem krásy je ošklivost.
Původně to, co je třeba pěstovat (odtud např. kultura vína).
Souhrn dovedností, zvyků, životních norem, myšlenek a děl, který se
v rámci určité společnosti pěstuje a předává učením (hmotná a
nehmotná kultura). Lidská skupina, charakterizovaná společnou
kulturou. V 17. století je kultura interpretována ve významu
kultivace, Herder ji pojímá jako zdokonalující
se využívání lidského rozumu a schopností.
Silný pozitivní citový vztah k osobám, věcem, idejím, k sobě
samému. Vědomé, účinné a dobrovolné přijetí hodnoty jiného do vlastního
života, ochota být rukojmím za druhého (Lévinas).
V platónské tradici se zdůrazňuje, že dokonalejší
přitahuje méně dokonalé (láska jako touha po tom, čeho se mi nedostává,
zejména po kráse). V křesťanské tradici člověk odpovídá na dar existence
(života, světa, štěstí, přátelství, rodiny) láskou, tedy oddaností dobru
druhého, která žádný další prospěch nečeká (láska jako oddanost). Láska
se projevuje na všech rovinách lidského bytí, tělesné, osobní i duchovní,
je jediným pevným poutem mezi lidmi a posledním zdrojem všeho, co má na
světě skutečnou cenu.
Slovo, řeč, myšlenka, rozum, důvod, počet. To, co umožňuje
poznávat, chápat a vyjadřovat, princip rozumění a smyslu. Už v
antice personifikován jako božský logos, který všechno řídí
(Hérakleitos),
v křesťanství pak ztotožněn se Slovem, jímž byl podle bible stvořen
svět, s druhou božskou osobou.
Řeč, vyprávění, příběh. Původně tradiční náboženské vyprávění,
které poskytuje celkový obraz a orientaci ve světě, případně i vzor,
jímž se pak řídí lidské jednání. V tradičních společnostech doprovází a
vykládá rituály (bohoslužbu), zdůvodňuje instituce, předpisy a zákazy,
dovoluje návrat ke zdroji, napodobení zakladatelského jednání a tím i
pravidelné rušení času. Jakkoli je filosofie od počátku vůči mýtu
kritická, mnozí filosofové od Platóna po
Nietzscheho užívají mýtů či
obrazů k výkladu tajemství (mj. ptoto, že mýtus je daleko působivější a
lépe se pamatuje než suchá argumentace). Cassirer
řadí mýtus spolu s řečí a uměním mezi symbolické formy, jimiž se člověk
vyděluje z přírody. Počínaje Jungem hrají mýty
velkou roli i v psychologii. Soustavě mýtů, užívaných v jisté
společnosti, se někdy říká mytologie.
Projev zbožnosti. Tradiční, soustavný, artikulovaný a veřejný
výkon vztahu k posvátnému, k bohům či k bohu. Jeho zdrojem je úžas i
bázeň před tajemstvím světa, života a smrti, typicky spojený s vděčností
a s hledáním adresáta této vděčnosti. Tím náboženství zakládá společnou
hodnotovou orientaci ve světě, rozlišení dobrého a zlého, na niž
navazuje morálka, právo a politika. Z náboženských kořenů vyrůstá umění,
celá kultura a nakonec i filosofie a věda. Teprve druhotně může být s
náboženstvím spojen i jistý světový názor, přesvědčení nebo nauka
(dogma). Pro evropskou kulturu mají zvláštní význam náboženství
biblická, charakterizovaná těmito rysy - jediný a svrchovaný bůh není
součástí světa, nýbrž jeho stvořitelem, přesto se tento bůh o svět a
každého člověka neustále stará a zve ho k přijetí svého zjevení a
svých zaslíbení, těžiště náboženského vztahu tak leží v budoucnosti, v
niž věřící doufá, odpovědí na toto pozvání je víra, to nejcennější, co
může člověk do vztahu k bohu přinést, náboženský vztah vděčnosti
zavazuje každého i vůči ostatním lidem, svět a společnost nejsou
nábožensky lhostejné, nýbrž mají své dějiny, v nichž se vztah k bohu
odehrává, často proti mocenským a politickým silám. V křesťanství je
vrcholem tohoto vztahu skutečnost, že v Ježíši se
bůh sám stal člověkem a vzal na sebe lidský osud (vtělení).
Postoj, který přikládá nepodmíněnou hodnotu vlastnímu národu
či národnosti. Vzniká počátkem 19. století jako náhrada společenské
funkce náboženství. S tímto pozitivním nacionalismem se často spojují
i pohrdavé postoje vůči jiným národům (xenofobie), někdy nacionalismus
slouží jako obhajoba agresívní politiky určitého národa.
Z latinského nic. Přesvědčení, které z obecné zkušenosti,
že nic na světě nemá absolutní hodnotu či platnost, vyvozuje, že
nic neplatí, nic nemá cenu. Odmítá jakýkoli základ pravdy či
dobra, jemuž by člověk byl zavázán poslušností či věrností.
Obecněji pochybnost o platnosti všech uznávaných hodnot či
náboženství. Téma nihilismu otevřel Nietzsche,
který svoji filosofii chápal jako překonání nihilismu důrazem na
lidskou vůli a tvořivost.
Schopnost, ochota respektive povinnost člověka přičítat si
a nést následky svých činů i činů druhých lidí (odpovídat za sebe,
své děti, zaměstnance nebo předky). Jeden ze základních rysů lidství
a podmínka svobodné společnosti. Tam, kde tato dobrovolná či vnitřní
odpovědnost nestačí, musí nastoupit odpovědnost vnější (právní,
trestní), již pachateli přičítá vnější autorita.
Jedinečný nositel subjektivity a všeho, co k ní patří, zejména
svobody, vůle, práv a vztahů. Navenek je charakterizována svým jménem,
které ji odlišuje od ostatních a je znakem její důstojnosti. Osoba se
nejprve objevuje v antické tragédii, vysoké hodnocení osoby přineslo
křesťanství. Filosofický zájem o osobu začíná
Augustinem, v novověku
Pascalem, vlastní filosofii osoby vytvořili (v navázání
na literaturu 19. století) teprve Kierkegaard,
personalisté a existencialisté 20. století. Zdůraznili vnitřní spojitost
svobody a odpovědnosti, etický význam lidské jedinečnosti a ryze osobní
kategorie, jako je např. vina, čest, lítost, vděčnost, věrnost, držení
slova. Pojem osoby hraje velkou úlohu i ve filosofii výchovy, v psychologii,
v teologii a v teorii práva, zejména v teorii lidských práv. Hluboké
pochopení vztahů mezi osobami se obráží v jazyce, např. v kategorii
gramatické osoby slovesa.
Z latinského zjednávat mír. Původně radikální křesťanské hnutí,
později politický směr, odmítající války a násilí vůbec. Zasloužilo se
o omezování a odsouzení válek, trpí však dvěma slabinami - předně
přehlíží, že za jistých okolností je třeba se bránit i násilím, a za
druhé ztotožňuje násilí se zlem vůbec, takže přehlíží nenásilné formy
zla (lež, podvod). Masových forem pacifismus nabyl zejména ve
třicátých letech 20. století pod tlakem nastupujícího fašismu.
Zjištění nebo nahlédnutí pravého stavu věcí. Akt, jímž si vědomí
osvojuje nějakou skutečnost. Antická filosofie stavěla proti sobě poznání
a pouhé mínění, které neobstojí před kritikou. Středověká filosofie se
snažila sladit poznání rozumové (přirozené) a zjevení boží. Novověká
filosofie rozlišuje poznání zkušenostní či smyslové a poznání rozumové,
jehož zdrojem není smyslová zkušenost, přičemž empirismus samostatnost
rozumového poznání popírá, zatímco racionalismus zdůrazňuje. Podle
Husserla je každé poznání věcí zkušenosti, ta ovšem
není omezena na smysly.
Obor toho, co je zde a teď, s čím mohu učinit bezprostřední zkušenost,
neboť jsem při tom. Oblast možného jednání a poznávání. Je vždy vztažena k
jednajícímu (poznávajícímu), pro něhož plynule souvisí s minulým a s
nastávajícím - tím vzniká lidský fenomén času. Husserl
ukázal, že lidská přítomnost není bodová, nýbrž má jistou hloubku, jež
umožňuje jednání i vnímání jevů, probíhajících v čase (melodie, řeč). Proto
také běžně hovoříme o přítomnosti v širším smyslu jako o současnosti nebo dnešku.
Sebepoznání. Akt, kterým se vědomí obrací k sobě samému. Člověk zpravidla
soustřeďuje pozornost na věci kolem sebe, pozoruje je, zkoumá, sbírá zkušenosti.
I v tomto případě je odráží čili reflektuje ve svém vědomí. O reflexi však mluvíme
zpravidla až tehdy, kdy se předmětem přemýšlení stane vědomí a přemýšlení samo.
Převrat, obrácení. Prudká změna celkových poměrů. Zlomová etapa
vývoje, radikální vyřešení nahromaděných a doposud neřešených rozporů.
Politická revoluce znamená obvykle násilnou změnu režimu, vlády i
právních a vlastnických poměrů. O vědecké revoluci se hovoří při náhlé
změně hledisek a zásadních přístupů ke skutečnosti (paradigmatu).
Specifická schopnost člověka nahlížet smysl a řád, uvažovat i
jednat "rozumně", tedy s pochopením celkové situace, nezávisle na
okamžitých potřebách a vlastních přáních, a to podle jistých, všem
lidem více méně společných pravidel. V antice byl rozum pokládán za
odlesk božství v člověku, ve středověku za princip spojující člověka
s bohem. Novověk zúžil pojetí rozumu na důkazové postupy, jejichž výsledky
musí každý uznat. Viz též racionalismus.
Forma empirismu. Názor, že jediným zdrojem poznání jsou smysly
(Locke). Proti tomu Leibniz a
Kant hájí svébytnost poznání rozumového (apriorního).
U Berkeleyho jsou smyslové počitky dokonce jediným
předmětem či obsahem poznání, ztotožňuje je s věcí samou.
Z řeckého zkoumání, rozvažování. Opak dogmatismu, zdůrazňující
význam pochybnosti. V této podobě zastáván Sókratem,
v novověku Descartem a Humem.
V radikální podobě postoj všeobecné, soustavné a trvalé pochybnosti
nebo dokonce popření možnosti racionálního poznání. Protože s radikálním
skepticismem, který by trvale pochyboval i o sobě samém, lze těžko žít,
bývá skepticismus v běžném životě jen maskou lidí, kteří si nechtějí zadat.
Jeden z charakteristických rysů lidské bytosti, vedle rozumu
nejvyšší atribut člověka. U
Aristotela chápána jako nezávislost na
jiných co do prostředků k životu (vnější svoboda), u stoiků jako
zbavenost vášní, které člověka zotročují (vnitřní svoboda, svoboda
vůle). Křesťanství zdůrazňuje možnost osvobození od sil, na nichž
člověk závisí a z nichž má strach (zejména z nadlidských mocností a ze
smrti). V novověku byla vyzdvižena politická svoboda, chápaná jako
zákaz nutit k něčemu jedny lidi druhými. Moderní filosofie se zabývá
souvislostí mezi svobodou a odpovědností. Na obtížnost a nepohodlí svobodného
života upozornil Nietzsche. V existencialismu znamená
svoboda především prázdnotu a osamělost člověka, který je odsouzen ke
svobodě (Sartre).
Teologicko-filosofický směr vycházející z učení Tomáše
Akvinského. Po smrti Tomáše Akvinského byli jeho stoupenci krátce
pronásledováni (v roce 1277 bylo jeho učení zakázáno na univerzitě
v Paříži), ale od počátku 14. století se jeho učení rozšířilo. V
roce 1879 se tomismus v podobě novotomismu stal oficiální naukou
katolické církve.
Přesvědčení, že lidské jednání se ospravedlňuje užitečností a
prospěšností (Bentham, Mill).
Navazuje na Epikúra, osvícenství a historický
materialismus. Jako teorie společnosti pokládá za cíl správné vlády
dosažení co největšího užitku (štěstí) pro co nejvíce lidí.
Vyprávění či představa o společnosti, jaká nikde nebyla a není.
První utopií je Platónova 'Ústava' a 'Zákony'.
Název Morovy knihy se vžil jako označení pro
racionální návrhy ideálního uspořádání společnosti a života.
Společnosti, které chtějí něco měnit a zlepšovat, se bez utopií nemohou
obejít. Slabinou utopií však bývá racionalismus, nedostatek smyslu pro
skutečnost, pro to, co je možné, i okolnost, že jsou jen průmětem
přítomných představ do budoucnosti. V porovnání s utopií dopadá každá
skutečná společnost špatně - odtud možnost demagogické kritiky
společností, často využitá k nastolení a legitimování diktatur.
V moderním pojetí hlavní rozlišující znak člověka vůči
živočichům. Přes všechny paralely mezi myšlením a zpracováním
informací zůstává fenomén vědomí jako současná přítomnost mnoha
různých vjemů a zkušeností, včetně minulých (vzpomínky) a budoucích
(záměry), které přesto spolu nesplývají, přinejmenším velmi
paradoxní. Současné pokusy o kybernetický a neurologický výklad
mysli přinesly pozoruhodné výsledky např. v modelování některých
mentálních činností a v jejich lokalizaci v mozku, se základním
fenoménem vědomí se však nutně míjejí.
Trvalé úsilí něčeho dosáhnout, záměrné, cílevědomé úsilí
směřující k dosažení vědomě vytčeného cíle, vlastní jen člověku.
Středověká filosofie se zabývala poměrem vůle a rozumu - pro
realistickou scholastiku je a má být rozum vůli nadřazen, pro
nominalisty zpravidla obráceně. Pro novověk je problémem úloha
vůle v rozhodování, to je totiž jen málokdy přehledné a jasné.
Rozhodování bývá
zatíženo spoustou vlivů a člověk se jen vzácně rozhoduje s plným
a jasným vědomím. Proto řada myslitelů zpochybňuje i odpovědnost
člověka za to, co spáchal (Nietzsche,
Freud, Foucault).
Pokud mu ji však úplně upřeme, upíráme mu i svobodu - říkáme tím,
že jednal jak musel (pod vlivem příčin) a tedy vlastně nejednal sám.
Obecná, stálá, vnitřní a nutná souvislost mezi jevy a věcmi.
Často bývá interpretován morálně jako vnitřní mravní závaznost. V
archaických dobách je to jakýsi výslovný, vyjádřený osud, jemuž všechno
bez výjimky podléhá. Naopak racionalistická
období zjišťují rozdíl mezi tím, co je od přírody ("fysei"), a tím,
co je lidské ustanovení ("thesei"). Ve středověku vzniká představa,
že lidská společnost se řídí jinými zákony než příroda.
Renesanční přírodověda nechápe
pozorování přírody jako pozorování jevů, nýbrž jako odkrývání
skutečných zákonů, jimiž se skutečnost řídí, neboť je podle nich
stvořena. V pozdějších dobách se obě oblasti zcela oddělily - ve
společnosti je zákon nejvyšší normou, která předepisuje a omezuje
jednání, v přírodních vědách je popisem skutečnosti, který umožňuje
předpovědi.
Vědomý a trvalý výsledek setkání se skutečností, nepochybný
pro toho, kdo tuto zkušenost udělal, ale v této podobě nepřenositelný.
Předávat, např. řečí, lze totiž jen obsah zkušenosti, jemuž přirozeně
chybí její nepochybnost - tu může nahradit jen osobní svědectví
předávajícího, který ji sám zakusil (odtud význam očitého svědka).
Zkušenost může být vnější (smyslová) nebo vnitřní. Zkušenost je jistě
hlavní zdroj poznání, podle empirismu dokonce jediný.
Kant naopak hájí názor, že je jen počátkem poznání.
Celek existence živočicha nebo člověka od narození do smrti.
To, čím se vyznačují živé systémy či organismy - charakteristický tvar,
látková výměna s okolím, schopnost rozmnožování, jistá míra citlivosti
či vnímavosti a schopnost vývoje. Obecně se život vyznačuje postupným
budováním těla a dospíváním každého jedince (ontogeneze), lokálním
snížením entropie na úkor okolí a povlovným zvyšováním složitosti
organismů v průběhu evoluce (fylogeneze). Že život kdysi vznikl z
neživého, se dnes obecně předpokládá, spor, zda lze projevy života
úplně vysvětlit zákonitostmi neživé skutečnosti, není dosud rozhodnut.
Pravděpodobně by k tomu bylo třeba rozšířit pojetí neživé hmoty.
Sokol Jan: Slovník filosofických pojmů, Vyšehrad, Praha 1998
