Socialismus
       Myšlenkový systém založený na společenském pojetí práce, respektive politické hnutí usilující o zespolečenštění výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd.

       Socialismus vychází ze dvou základních předpokladů:

  • Sociální spravedlnost je rovnost, nerovnost je nespravedlnost.
  • Soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k nerovnosti, proto musí být nějakým způsobem socializováno (převedeno na společnost).

           Skutečného socialismu je dosaženo až tehdy, kdy je nastolena plná rovnost v beztřídní společnosti. Demokratický socialismus usiluje, aby se cestou politické demokracie postupně odstraňovaly nerovnosti.
           Sovětský socialismus byl úzce spjat s totalitarismem a despotismem. Je však třeba se odmyslet od ztotožňování socialismu se socialismem zdeformovaným sovětskou zkušeností, vycházející ze stalinismu, ale spíše se vyvarovat dříve udělaných chyb. Vládnoucí strany vydávaly socialismus za svou oficiální ideologii, ve skutečnosti jim však šlo o moc, čímž pojem socialismu zcela zdiskreditovaly. Zásadním rozdílem oproti teorii bylo, že revoluce nebyla dokončena, tedy nedošlo k předání moci lidu. Kdyby však revoluce zvítězila nejdříve v Marxově Německu, byl by z tamního socialismu vznikl asi velmi disciplinovaný, nesporně výkonný systém. Sovětské komunistické vedení nepochopilo, že bez iniciativy a zájmu lidových vrstev a bez pocitu svobody není možné očekávat efektivní ekonomickou činnost. Čína nepochopila, že čistě přikazovací systém podřízenosti a poslušnosti založený na strachu a disciplíně a upevňovaný na základě trestu je vhodný pro vojenskou organizaci, nepovede však k úspěšné spolupráci mezi pracujícím lidem. Pokud nebude nadále ztotožňován socialismus s reálným socialismem minulosti, má šanci se prosadit, neboť hlavní nedostatky kapitalismu (zejména nezaměstnanost) stále přetrvávají.
           Socialismus je ze všech politických ideologií nejrozsáhlejší a zahrnuje širokou škálu teorií a tradic. Různé sociální, kulturní a historické síly v západní a východní Evropě, v Asii v Africe i v Latinské Americe totiž formovaly socialistické ideje svým vlastním způsobem.
           Ve 20. století jsme byli svědky rozšíření socialistických idejí do afrických, asijských a latinskoamerických zemí, které měly jen malou nebo žádnou zkušenost s průmyslovým kapitalismem. Socialismus se v nejednom případě vyloupl z protikoloniálního boje, spíše než z boje třídního. Ideu třídního vykořisťování nahradila idea koloniálního útlaku, což vedlo k vlivnému spojení socialismu a nacionalismu. Po revoluci v roce 1949 převzala bolševický model komunismu Čína a po ní severní Korea, Vietnam, Kambodža a Laos, jinde se realizovaly umírněnější formy socialismu. Pod vlivem hodnot tradičního kmenového života a morálních principů islámu se vyvinuly i specifické formy afrického a arabského socialismu. V Jižní a Střední Americe vedli socialističtí revolucionáři válku proti vojenským diktaturám, které považovali za nositele zájmů amerického imperialismu. Castrův režim, který se dostal k moci po kubánské revoluci v roce 1959, navázal těsné vztahy se Sovětským svazem, zatímco sandinovští partyzáni, kteří uchopili moc v Nikaragui v roce 1979, se k žádnému bloku nepřipojili a zůstali nezúčastněnými. Salvador Allende v Chille se v roce 1970 stal první demokraticky zvolenou marxistickou hlavou státu, ale v roce 1973 byl svržen a zavražděn během převratu, který podporovala 'CIA'.
           Ve druhé polovině 20. století byl socialismus konfrontován s řadou obtížných úkolů. Sociálnědemokratické strany prováděly rozsáhlé programy sociálních reforem, budovaly smíšené ekonomiky a poskytovaly stále širší sociální péči. Vzorovou západní sociální demokracií se v mnoha ohledech stalo Švédsko, kde v poválečném období většinou vládla dělnická strana. Počátek hospodářské deprese v 70. letech však v mnoha případech rozmělnil volební úspěchy socialistických stran. Nejvíce to bylo patrné ve Velké Británii, kde Margaret Thatcherová vyhlásila "smrt socialismu". Často se za porážku socialismu (či marxismu) v celosvětovém měřítku považují Gorbačovovy reformy v Sovětském svazu a následné zhroucení komunistické vlády v celé východní Evropě. Šířka a pružnost socialistické ideologie je však její silnou stránkou, proto na ni nelze do budoucna nelze zanevřít. V základech socialistické ideologie je navíc vize lidí žijících ve vzájemné harmonii a míru, která je tak stará jako lidské dějiny.
           Oddanost myšlence rovnosti je svým způsobem charakteristickým rysem socialistické ideologie. Socialisté se ovšem nedomnívají, že se lidé rodí stejní a že mají při narození přesně stejné schopnosti a vlohy. Domnívají se však, že většina důležitých forem nerovnosti je výsledkem nerovného zacházení ze strany společnosti a nikoli výsledkem nerovného vybavení od přírody. Socialisté považují sociální rovnost jako základní záruku toho, že svůj potenciál budou moci plně rozvinout všichni, nejen privilegovaní jedinci.
           Rovnost lidem umožňuje harmonickou spolupráci, proto je nosným pilířem opravdové pospolitosti. Snad nejextrémnějším příkladem nadšení socialistů pro rovnostářství poskytuje Čína a její kulturní revoluce v letech 1966-69. Z obavy, že se čínská revoluce vydává na kapitalistickou cestu a že se dostává pod vliv pravicových živlů, zahájil Mao Ce-tung radikální kampaň proti výsadám a nerovnosti. Armáda Rudých gard napadala a sesazovala veřejné činitele, profesory na školách a univerzitách i stranické funkcionáře. Byly vyrovnány rozdíly v platech a zakázány soutěživé hry, jako třeba fotbal.
           Podle marxistů vyplývá nerovnost z existence soukromého vlastnictví a soukromého majetku, který vedl k nerovnému rozdělení ekonomické moci mezi majetnou buržoazii a nemajetný proletariát. Sociální rovnost bude jen tehdy, když budou výrobní prostředky ve společném vlastnictví všech, tedy když bude dosaženo absolutní rovnosti.
           Mnoho prvních socialistů se domnívalo, že socialismu lze docílit jen revolučním svržením stávajícího politického zřízení, a proto se smířili s tím, že tuto revoluci bude nevyhnutelně doprovázet i násilí. Na druhé straně Marx a Engels počítali s proletářskou revolucí, v níž povstanou třídně uvědomělé pracující masy a svrhnou kapitalismus. Po revoluci bude následovat dočasné období diktatury proletariátu, v němž bude třeba ochránit revoluci proti kontrarevolučním útokům svržené buržoazie. Když se nakonec socialismus pevně etabluje, stát začne odumírat, protože v beztřídní společnosti nebude ani třídní útlak.
           První úspěšná socialistická revoluce ovšem proběhla až po jejich smrti, v roce 1917, kdy se v Rusku chopila moci disciplinovaná skupina oddaných revolucionářů vedených Leninem a bolševiky. Přestože pak nenaplnila základní marxistický předpoklad odumření státu, stala se v mnoha směrech vzorem pro příští generace socialistických revolucionářů.
           Ve druhé polovině 20. století byla víra v revoluci nejviditelnější mezi socialisty rozvojového světa. Mnoho osvobozeneckých hnutí se rozhodlo pro ozbrojený boj, protože nevěřila v mírový způsob likvidace kolonialismu. Čínská revoluce v roce 1949 byla vyvrcholením dlouhodobého vojenského tažení proti Japoncům i proti nacionalistickému Kuomintangu. Ke sjednocení vietnamského národa došlo v roce 1975 po dlouhé válce nejdříve proti Francii a poté proti Spojeným státům. Kubánský revolucionář argentinského původu Che Guevara vedl až do své smrti v roce 1967 partyzánské oddíly v několika zemích Jižní Ameriky a velel i revolučním jednotkám v roce 1959, které vynesly k moci Fidela Castra. Podobné revoluční boje probíhaly i v Africe (Alžírsko).
           Co tedy mluví ve prospěch socialismu? Ekologie neboli zelený socialismus. Jedná se o druh socialismu založeného na představě, že nekontrolované sledování soukromého zisku a růstu a cílevědomá stimulace poptávky prostřednictvím reklamních kampaní je receptem na katastrofu pro planetu Zemi. Existuje totiž zřejmý rozpor mezi maximalizací zisku a péčí o životní prostředí. Může zde však vznikat rozpor mezi ekologií a demokracií. Pokud by každý měl automobil, došlo by k ekologické katastrofě. Komu ho tedy zakázat?
           Veřejná doprava bývá (s výjimkou ideologicky extrémní politiky Margarety Thatcherové ve Velké Británii) dotována a řízena veřejnou správou na základě kritérií, která nejsou úzce finanční, ale např. ekologická. Soukromé firmy by zjevně neshledaly jejich poskytování ziskovým.
           Čeho socialismus dosáhl? Stručně a výstižně se dá říci, že donutil kapitalismus, aby přijal lidskou tvář.


  • Heywood Andrew: Politické ideologie, Victoria Publishing, Praha 1994
    Kolektiv autorů: Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993
    Žaloudek Karel: Encyklopedie politiky, Libri, Praha 1999