Surrealismus
S hnutím dada těsně souvisel francouzský surrealismus. Jeho zakladatel - teoretik, básník a prozaik André Breton (1896-1965), sám autor dadaistických scének, napsal, že surrealismus vznikl z popelu dada. Na rozdíl od dada, které bylo podle Bretona prozatímním postojem a dávalo spíše impulsy, vypracoval si surrealismus pevný systém, který obsáhl všechny závažné dobové otázky společenské, filosofické, psychologické a umělecké. Surrealistické hnutí ve Francii lze datovat rokem 1919, od vydání knihy André Bretona a Philippa Soupaulta Magnetická pole. Autoři v ní použili poprvé soustavné techniky automatického záznamu. Breton, vůdčí osobnost evropského surrealismu mezi oběma světovými válkami, rozlišil na přednášce proslovené roku 1934 v Bruselu a rok nato v Praze dvě vývojové fáze hnutí. První v letech 1919-25 charakterizoval jako intuitivní období, věřící ve všemohoucnost myšlenky postavené před realitu a nad ni. V těch letech se surrealisté opírali o principy filosofického idealismu. Sociální aktivitu ještě nevyhledávali. Program byl vyložen Bretonem roku 1924 v Manifestu surrealismu. Od roku 1926 začalo surrealistické hnutí procházet určitými změnami, a to pod silnými názory zvnějšku, zvláště pod vlivem dobyvačné války Francie v Maroku. Surrealisté si začali uvědomovat vázanost svého experimentu, obráceného k lidské psychice i k okolnímu světu. Naléhala na ně nutnost proklamovat svůj postoj k současnému společenskému řádu. Učinili tak veřejným protestem proti kolonialismu pod heslem revoluce především a vždycky. Tehdy nastává druhá fáze, vyznačující se přibližování surrealistů k politické levici, někdy i splýváním s ní a obdivem k Sovětskému svazu, ve sféře názorové úsilím překročit propast, která odděluje absolutní idealismus od absolutního materialismu. Tento ideologický proces se výrazně projevil v Druhém manifestu surrealismu (1930). Názorový pohyb byl dokumentován i významovou změnou názvu časopisu Surrealistická revoluce na Surrealismus ve službách revoluce. Guillaume Apollinaire (1880-1918) strávil dětství v Monaku, později žil v Paříži. Bojoval v první světové válce, byl raněn a zemřel na španělskou chřipku. Svými sbírkami se stal jedním z představitelů moderní poezie. Zejména jeho Alkoholy jsou vyvrcholením snahy o vytvoření nového básnického jazyka a vyjádření rytmu moderní doby. Hledání nové krásy vyvrcholilo v Apollinairově skladbě Pásmo, které v Čapkově překladu silně ovlivnilo některé české básníky. V Prsech Tiréziových vytvořil Apollinaire programové dílo divadelní avantgardy. Ve skutečnosti jde spíše o scénář nebo libreto pro divadelní hru, protože pomíjí všechny stavební prvky tradičního dramatu (děj, dramatický konflikt, charaktery).

Balajka Bohuš: Přehledné dějiny literatury II., SPN, Praha 1993