Francouzský symbolistický básník a novinář. Zpočátku byl ovlivněn Hugem, Baudelairem a parnasisty a optimisticky opěvoval prostý a klidný manželský život s Mathildou Mauteovou. Po osudovém setkání se sedmnáctiletým Rimbaudem, jehož básně vydával a k němuž milostně vzplanul, se tato idyla zcela změnila. Verlaine si kladl nové otázky o smyslu svého života i umělecké tvorby a zároveň změnil i svůj přístup k poezii. Vyzdvihoval improvizaci a hudebnost, byl mistrem bezprostřednosti a náladovosti. V jeho sbírkách se spojují výkřiky marnivosti s morálním nepokojem a nostalgickými sny o čistotě, zklamání z lásky a mystická vytržení. Část jeho tvorby vznikla během dvouletého pobytu ve vězení, do něhož byl odsouzen poté, co v hádce postřelil právě Rimbauda (1873). Díky tomu se sice obrátil ke katolickému pokání, nakonec ale stejně propadl alkoholu a tuláctví. V jeho poezii se pocity vyvozují z dojmů a doteků (lidí, předmětů nebo přírody). Tím, že klasický verš nahradil veršem o lichém počtu slabik a rým asonancí (souzněním), dosáhl hudebnosti svých básní, jež inspirovaly mnohé hudební skladatele. Mladí symbolisté a dekadenti pak s nadšením přijali jeho esej o prokletých básnících (např. Corbiére a Mallarmé).