Jakob Böhme (1575-1624)
Německý filosof reformačního období, povoláním švec ve Zhořelci. Podivuhodný mystický samouk, v jehož díle ožila fantastická teorie starých gnostiků a novoplatoniků. Ve spekulativně mystickém učení vyjádřil svůj odpor k německé protestantské scholastice, rozvinul některé dialektické myšlenky a dospěl až k panteismu. Problém, který mu ležel na srdci nejvíc, byla otázka vztahu boha vůči svět. Nakonec přijal řešení, že bůh svět potřebuje ke své existenci. Bez světa by byl čistou jednotou protikladů, nebyl by dobrem ani zlem, světlem ani tmou, pohybem ani klidem. K jeho podstatě však přináleží nutnost zjevení, je v něm touha po projevu, která může být uspokojena jedině zrušením oné jednoty, rozvinutím stránek dobrých i zlých. Tímto aktem vzniká svět se svými přednostmi i nedostatky. Svět je strom od kořenu po květ prostoupený jednou a touž životní mízou, organismus, jehož růst a členění je určováno zevnitř jeho vlastní plodivou silou. Tím Böhme připomíná mistra Eckharta. Němečtí romantici v něm našli mocný inspirační vzor.

  • Vycházející jitřenka (Morgenrötte im Aufgange)
    Kolektiv autorů: Příruční slovník naučný, Akademie věd, Praha 1962-67
    Neff Vladimír: Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, Družstevní práce, Praha 1948